Nástup nacismu

Republika, již nikdo nechtěl

Německá republika se zrodila z porážky. Dne 9. listopadu 1918 ji v Berlíně vyhlásili sociální demokraté, císař Vilém II. uprchl do Nizozemska a o dva dny později podepsali zástupci nové vlády příměří v Compiègne. Ústavu přijalo shromáždění v durynském Výmaru v srpnu 1919 a byla na svou dobu vzorná: všeobecné volební právo pro muže i ženy od dvaceti let, poměrné zastoupení, lidem přímo volený říšský prezident. Právě zde se však skrývala nástraha. Poměrný systém rozdrobil sněmovnu mezi množství stran a článek 48 dovoloval prezidentovi vládnout v nouzi výnosy, tedy zcela mimo parlament.

Od prvního dne byla republika napadána z obou stran. V lednu 1919 se pokusili o revoluci spartakovci a jejich vůdcové Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová byli vzápětí zavražděni; na jaře téhož roku vznikla a krvavě zanikla Bavorská republika rad; roku 1920 se o pravicový puč pokusil Wolfgang Kapp; roku 1922 padl rukou nacionalistických atentátníků ministr zahraničí Walther Rathenau. Republika přežila, avšak zaplatila za to tím, že se opřela o starý důstojnický sbor a dobrovolnické oddíly, jež jí nikdy nebyly věrné.

Dýka do zad

Tradičně se německá porážka vysvětlovala vojensky: říše prohrála, poněvadž vyčerpala zdroje a proti ní stály Spojené státy. Poražení sami ovšem nabídli jiný výklad. Legenda o dýce vražené do zad – Dolchstoßlegende – tvrdila, že německé vojsko nebylo na bojišti nikdy poraženo a že je zradilo zázemí: socialisté, demokraté, Židé a „listopadoví zločinci“, tedy politikové podepsavší příměří.

Prameny mluví proti tomu jednoznačně. O nutnosti okamžitě žádat příměří rozhodli koncem září 1918 sami generálové Ludendorff a Hindenburg, když se západní fronta hroutila, a teprve pak přenechali podpis civilistům. Zrovna tak jednoznačně však platí, že legendě se věřilo. Německý voják se skutečně vracel domů z cizího území a ve zdravém šiku, žádný nepřítel nestál na německé půdě a versailleská smlouva pak označila celý národ za viníka. Tímto způsobem vznikla směs, na níž mohl vyrůst kterýkoliv radikál – a k odplatě se posléze hlásily i strany, jež s nacismem neměly nic společného.

Rok 1923: hyperinflace a puč v pivnici

Když Německo přestalo splácet reparace, obsadila v lednu 1923 francouzská a belgická vojska Porúří. Berlín odpověděl výzvou k pasivní rezistenci a slíbil stávkujícím náhradu ušlého výdělku; peníze na to tiskl bez krytí. Následovala nejznámější hyperinflace dějin: koncem roku 1923 stál jediný dolar 4,2 bilionu marek, mzda se vyplácela dvakrát denně a kdo měl celoživotní úspory, kupoval si za ně bochník chleba. Zničena byla především střední vrstva, tedy vrstva, jež bývá oporou demokracie.

Do zmatku vstoupila drobná mnichovská strana. Dne 8. listopadu 1923 vtrhli ozbrojenci v čele s Adolfem Hitlerem do měšťanského pivovaru, kde právě řečnil bavorský zemský komisař, a vyhlásili „národní revoluci“. Průvod, k němuž se druhého dne připojil i generál Erich Ludendorff, zastavil v mnichovských ulicích policejní kordon; ve střelbě zahynulo dvacet lidí a pivnicový puč skončil dřív, než začal. Hitler byl odsouzen za velezradu k pěti letům, strávil ve vězení necelý rok a měl se dobře natolik, že mu tam mohl Rudolf Hess zapisovat text spisu Mein Kampf, vydaného ve dvou dílech v letech 1925 a 1926. Poučení, jež si odnesl, bylo prosté a osudné: moci se nelze zmocnit proti státu, nýbrž je třeba získat ji uvnitř státu.

NSDAP a Hitlerovo učení

Strana vznikla roku 1919 v Mnichově coby Německá dělnická strana, počátkem roku 1920 přijala název Nacionálně socialistická německá dělnická strana a v červenci 1921 se do jejího čela postavil Hitler. Členy získávala mezi válečnými veterány, nezaměstnanými a drobnými řemeslníky, ozbrojenou pěst jí tvořily úderné oddíly SA, „hnědé košile“, a od roku 1925 ochranný oddíl SS v černém, zprvu jen tělesná stráž vůdcova.

Učení stálo na několika málo myšlenkách, tím však o to údernějších. Za prvé na rasismu: lidstvo se prý dělí na rasy nerovné hodnoty, árijská je tvůrčí a židovská rozkladná. Myšlenku převzali nacisté od Josepha Arthura de Gobineaua a Houstona Stewarta Chamberlaina a doplnili ji sociálním darwinismem, tedy převodem boje o přežití z přírody do politiky. Za druhé na revanšismu, žádajícím zrušení versailleské smlouvy a návrat ztracených území i kolonií. Za třetí na životním prostoru, jejž si má německý národ vydobýt na východě. Za čtvrté na vůdcovském principu: rozhoduje jediný muž, ostatní poslouchají. Nacismus přitom nesliboval jen odplatu, nýbrž i práci, chléb a pořádek, a v tom tkvěla jeho přitažlivost pro miliony lidí, jimž na rasové teorii pramálo záleželo.

Od 2,6 % k moci

Zlatá dvacátá léta, vykoupená americkými půjčkami po Dawesově plánu, přinesla nacistům porážku. Ve volbách roku 1928 obdrželi 2,6 % hlasů a dvanáct mandátů, tedy bezvýznamnost. Vše změnil krach newyorské burzy 24. října 1929: americké úvěry byly odvolány, německý vývoz se zhroutil a počátkem roku 1932 bylo v zemi šest milionů nezaměstnaných, každý třetí práceschopný člověk. Kancléř Heinrich Brüning na krizi odpověděl škrty a vládl podle článku 48 výnosy, čímž parlament de facto vyřadil ještě dřív, než to udělal Hitler.

Volební čísla mluví sama za sebe. V září 1930 dostala NSDAP 18,3 % a 107 křesel, v červenci 1932 už 37,3 % a 230 křesel a stala se nejsilnější stranou sněmovny. Za nacisty i komunisty tehdy hlasovala nadpoloviční většina Němců, tedy pro strany otevřeně slibující, že demokracii zruší. V listopadu 1932 strana o dva miliony hlasů oslabila a zdálo se, že vrchol minul. Právě proto se konzervativní politikové kolem Franze von Papena rozhodli přizvat ji do vlády – v přesvědčení, že Hitlera obklopeného jejich vlastními ministry snadno ovládnou. Stárnoucí prezident Paul von Hindenburg ustoupil a 30. ledna 1933 jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem.

Zmocňovací zákon a Noc dlouhých nožů

Od jmenování k diktatuře uplynulo méně než osm týdnů. Dne 27. února 1933 vzplanula budova říšského sněmu a na místě byl zadržen nizozemský komunista Marinus van der Lubbe; kdo požár skutečně založil, se dodnes s jistotou neví, komu prospěl, je však zřejmé. Hned nazítří podepsal Hindenburg nařízení na ochranu národa a státu, jež pozastavilo osobní svobodu, svobodu projevu, tisku i shromažďování a otevřelo cestu k hromadnému zatýkání. Volby 5. března 1933, konané již za teroru v ulicích, přinesly NSDAP 43,9 % hlasů – tedy ani tehdy většinu.

Rozhodl proto zmocňovací zákon, přijatý 23. března 1933. Poslanci jím na čtyři roky svěřili právo vydávat zákony přímo vládě, a to i zákony odporující ústavě. Komunisté už seděli ve vězení, katoličtí lidovci hlasovali pro a proti se postavili pouze sociální demokraté. Parlamentní demokracie se tak zrušila vlastním usnesením. Následovalo sjednocování celé společnosti: v dubnu byli ze státní služby vyhnáni Židé, v květnu vzplály na náměstích hranice z knih, v červenci se NSDAP stala jedinou povolenou stranou a zanikly odbory i zemské sněmy.

Poslední překážku odstranil Hitler uvnitř vlastního hnutí. Vedení SA v čele s Ernstem Röhmem žádalo „druhou revoluci“ a splynutí s armádou, což děsilo generály i podnikatele. V Noci dlouhých nožů 30. června 1934 dal Hitler své staré druhy pobít; oficiálně bylo obětí sedmasedmdesát, ve skutečnosti podstatně víc a mezi mrtvými se ocitl i bývalý kancléř Kurt von Schleicher. Když 2. srpna 1934 Hindenburg zemřel, spojil Hitler úřad kancléře a prezidenta a nechal vojáky přísahat věrnost sobě osobně. Vznikl vůdce a říšský kancléř.

Norimberské zákony, propaganda a cesta k válce

Antisemitismus, dosud věc pouličního násilí, dostal roku 1935 podobu právní. Norimberské zákony, vyhlášené 15. září 1935, se skládaly ze zákona o říšském občanství, jenž vyhradil plné občanství jen osobám „německé krve“, a zákona na ochranu německé krve a německé cti, jenž zakázal sňatky i styk mezi Židy a Němci. Židé přestali být občany vlastního státu. Vyvrcholením předválečného pronásledování se stala křišťálová noc z 9. na 10. listopadu 1938, pogrom řízený shora, při němž bylo zavražděno kolem devadesáti lidí, vypáleny stovky synagog, zdemolováno na sedm tisíc obchodů a asi třicet tisíc mužů odvlečeno do koncentračních táborů.

Souhlas veřejnosti zajišťovala propaganda, již od března 1933 řídil ministr lidové osvěty Joseph Goebbels. Ovládl tisk, rozhlas i film, do domácností dodával levný přijímač zvaný lidový a z každoročních norimberských sjezdů dělal obřady s pochodněmi a prapory. Mládež byla organizována v Hitlerjugend, olympijské hry v Berlíně roku 1936 posloužily jako výkladní skříň režimu a kult vůdce vytvářel dojem, že za vším dobrým stojí jediný muž. Přitom platí, že nezaměstnanost skutečně mizela – ovšem díky veřejným stavbám, znovuzavedené brannosti a zbrojení, tedy hospodářství namířenému k válce.

Zahraniční politika postupovala po krocích, z nichž každý zkoušel, kolik západní mocnosti snesou. Roku 1935 obnovilo Německo všeobecnou brannou povinnost, 7. března 1936 vpochodovaly jeho oddíly do demilitarizovaného Porýní – s rozkazem ustoupit, kdyby se Francouzi pohnuli, k čemuž nedošlo – a 12. března 1938 připojila německá vojska Rakousko. Anšlus byl vzápětí posvěcen hlasováním, jež pod dohledem policie přineslo přes devětadevadesát procent souhlasu, a znamenal jasné porušení saint-germainské smlouvy. Odpověď Londýna a Paříže zněla stále stejně: protest, nikoliv čin. Československo tím ztratilo nechráněnou jižní hranici a další na řadě mělo být ono.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou