Věda, umění a kultura mezi válkami

Umění po velké válce

Devatenácté století uvěřilo, že rozum, věda a technika povedou lidstvo nezadržitelně vzhůru. Roku 1918 se z fronty vracela generace, jež totéž přesvědčení viděla čtyři roky pracovat v zákopech: chemie dodala bojový plyn, strojírenství kulomet a moderní stát dokázal poslat na jatka miliony vlastních občanů. Umění odpovědělo nedůvěrou ke všemu zavedenému. Autoři, jimž se začalo říkat ztracená generace, popsali válku bez hrdinství – Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid, Ernest Hemingway (1899–1961) v knize Sbohem, armádo, těžící z jeho zranění na italské frontě, a Henri Barbusse v próze Oheň.

Ve výtvarném umění se prosadila avantgarda, tedy předvoj: skupiny přesvědčené, že jdou před svou dobou. Napodobování viditelného světa přenechaly fotografii. Expresionismus ji nacházel v citu a deformoval tvar i barvu, aby vyjádřil úzkost; kubismus rozložil předmět do geometrických ploch a ukázal jej z několika stran zároveň; futurismus se opájel rychlostí, strojem a pohybem. Nejdál zašel dadaismus, jenž vznikl roku 1916 uprostřed války a odmítl smysl jako takový – plyne-li z rozumu a pořádku světová válka, ať se tedy tvoří náhodou a výsměchem.

Z dadaismu, kubismu a Freudovy psychoanalýzy vyrostl směr, jenž meziválečné umění poznamenal nejhlouběji. Francouzský básník André Breton (1896–1966) vydal roku 1924 Surrealistický manifest a žádal tvorbu neomezovanou rozumem, morálkou ani zvykem: pravdivější než bdělý svět je podle něj sen. Salvador Dalí (1904–1989) namaloval roztečené hodiny v obraze Persistence paměti; vedle něj tvořili René Magritte a Joan Miró. Spoluzakladatel kubismu Pablo Picasso (1881–1973) vytvořil roku 1937 pod dojmem hrůz španělské občanské války Guernicu – plátno, jež se stalo nejznámějším protiválečným dílem století.

Dům, jenž má sloužit

Proměnu architektury umožnily nové materiály. Železobetonová kostra převzala tíhu stavby, takže zdi klesly na pouhou výplň, do níž bylo možno vsadit okna přes celé průčelí; přibyla ocel a velkoformátové sklo. Na tomto základě vyrostl funkcionalismus, jehož jediným měřítkem byla účelnost: ozdoba platila za lež a krása měla vyplynout z dobře vyřešeného půdorysu. Francouz Le Corbusier (1887–1965) nazval dům strojem na bydlení, Němec Walter Gropius totéž učil ve škole a Američan Frank Lloyd Wright usazoval stavby do krajiny. V Sovětském svazu dostala táž snaha podobu konstruktivismu, v němž se nosná konstrukce sama stala výtvarným prvkem.

Střediskem nového myšlení byl Bauhaus, škola umění, řemesla a architektury. Učila, že křeslo, konvice, plakát i činžovní dům podléhají týmž pravidlům, a její absolventi rozšířili střízlivý tvar po celém světě. Konzervativní tlak ji donutil stěhovat se z Výmaru do Desavy a odtud do Berlína; posledním ředitelem byl Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969).

Československo patřilo k evropské špičce. Na dílo Jana Kotěry (1871–1923) navázal jeho žák Josef Gočár (1880–1945), autor kubistického domu U Černé Matky Boží i funkcionalistické podoby Hradce Králové. Krátce po vzniku republiky se objevil svébytný sloh rondokubismus, jenž pravoúhlé linie doplnil obloučkovými reliéfy; patří k němu Gočárova Banka československých legií i pardubické krematorium Pavla Janáka. Vrcholem se ovšem stal funkcionalismus: brněnská vila Tugendhat od Miese van der Rohe z roku 1930, dnes na seznamu světového dědictví UNESCO, Müllerova vila od Adolfa Loose a celý Zlín s baťovskými domky, řešícími poválečnou bytovou nouzi. Na Pražském hradě pracoval z Masarykova pozvání Slovinec Josip Plečnik.

Věda otřásá jistotami

Fyzika mezitím rozebírala atom, jenž ještě nedávno platil za nedělitelný. Ernest Rutherford (1871–1937) rozbil roku 1919 jádro dusíku částicemi alfa a založil tím jadernou fyziku, načež James Chadwick doplnil model atomu o neutron. V předvečer druhé světové války dokázal Otto Hahn (1879–1968) jádro rozštěpit a otevřel cestu k jaderné energetice i k atomové bombě. Nad tím vším stála teorie relativity Alberta Einsteina (1879–1955), podle níž čas ani prostor nejsou pevnou scénou dějin, nýbrž se mění podle pohybu pozorovatele; vedle ní rostla kvantová fyzika, popisující svět nejmenších částic pravděpodobností namísto jistoty. Že skutečnost je jiná, než jak vypadá, tvrdili tedy fyzikové i malíři současně.

Chemie dodala umělé hmoty včetně PVC, vitaminy, hormony i hnojiva. Do nitra člověka vstoupila psychoanalýza: představa, že rozhodujeme podle pohnutek, o nichž sami nevíme, změnila lékařství, uměleckou tvorbu i reklamu. Hospodářská krize prosadila keynesiánství, tedy kompromis mezi tržní nabídkou a poptávkou a státními zásahy, a mladá sociologie se naučila měřit veřejné mínění – čehož vzápětí využily marketing i propaganda totalitních režimů. Rozkolísané době odpovídala filosofie pragmatismem, poměřujícím myšlenky užitečností, a existencialismem, jenž se ptal po člověku ve světě bez jistot.

Vyspělá byla i československá věda. Roku 1919 vznikly Masarykova univerzita v Brně a Univerzita Komenského v Bratislavě. Fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský (1890–1967), budoucí nositel Nobelovy ceny, sestrojil roku 1925 polarograf umožňující přesný rozbor látek. Orientalista Bedřich Hrozný (1879–1952) rozluštil roku 1917 jako první na světě písmo Chetitů a archeolog Karel Absolon vedl výzkum v Dolních Věstonicích, kde byla roku 1925 nalezena Věstonická venuše.

Zvuk, plátno a mikrofon

Do dvacátých let vstupoval film coby němá černobílá podívaná s titulky. Jeho největší hvězdou byl Charlie Chaplin (1889–1977), jenž hrával tuláka, vojáka a dělníka drceného zmechanizovanou továrnou. Roku 1927 uvedla Amerika první zvukový snímek Jazzový zpěvák a mluvené slovo změnilo kinematografii během několika málo let. Roku 1928 stvořil Walt Disney Mickeyho Mouse a necelých deset let nato přišel celovečerní barevný zvukový film Sněhurka a sedm trpaslíků. Z podnikání se stal průmysl a americká filmová akademie udílí od roku 1929 Oscary.

Kdo ovládl plátno, ovládl i mínění, a diktatury to pochopily rychle. Sovětský režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn (1898–1948) proslavil filmem Křižník Potěmkin mytologii bolševické revoluce, německá režisérka Leni Riefenstahlová (1902–2003) natočila roku 1934 norimberský sjezd NSDAP jako Triumf vůle a roku 1936 berlínskou olympiádu jako Olympii, již poprvé přenášela i televize. Chaplin nakonec odpověděl po svém a Hitlera na plátně zparodoval ve filmu Diktátor.

Ještě dál dosáhl rozhlas. Britská BBC, založená roku 1922 coby první veřejná stanice, přinesla zprávy i hudbu přímo do bytů a spolu s gramofonovou deskou proměnila poslech v každodenní zvyk. Meziválečným letům se ne náhodou říká jazzový věk: jazz vyrostl v Americe z ragtimu a blues, jeho nejslavnějším trumpetistou byl Louis Armstrong (1901–1971) a ve třicátých letech jej vystřídal taneční swing velkých orchestrů Bennyho Goodmana a Glenna Millera. Vkus doby vystihl dekorativní styl art deco. Poprvé v dějinách poslouchaly miliony lidí totéž ve stejnou hodinu – zrodila se masová kultura.

Devětsil, Čapek a Osvobozené divadlo

Českou avantgardu semkl roku 1920 svaz Devětsil, sdružující levicově smýšlející umělce všech oborů v čele s teoretikem Karlem Teigem (1900–1951). Právě zde vznikl poetismus, jediný umělecký směr zrozený u nás. Nechtěl svět soudit ani vykládat, nýbrž se z něj radovat: látkou básní se staly všední den, cirkus, film a cestování. Psali jej Vítězslav Nezval (1900–1958), autor Edisona, Jaroslav Seifert (1901–1986), pozdější nositel Nobelovy ceny, i předčasně zemřelý Jiří Wolker. Ve druhé polovině třicátých let založili Teige s Nezvalem Skupinu surrealistů v ČSR. Ve výtvarném umění razil František Kupka (1871–1957) cestu abstraktní malbě obrazem Amorfa – Dvoubarevná fuga, kubista Emil Filla veřejně vystupoval proti nacismu a dvojice Jindřich Štyrský a Toyen vyhlásila roku 1926 v Paříži vlastní směr artificialismus.

Světové jméno získala meziválečná próza. Karel Čapek (1890–1938) daroval všem jazykům světa slovo robot, Jaroslav Hašek (1883–1923) Osudy dobrého vojáka Švejka a s nimi ironický pohled na absurditu válečné mašinerie. Vedle nich psali Eduard Bass Cirkus Humberto, Karel Poláček Bylo nás pět a Ivan Olbracht Nikolu Šuhaje loupežníka; pražský Němec Franz Kafka zemřel roku 1924 takřka neznám a jeho Proces vydal až přítel Max Brod.

Tak jim tedy řekni roboti. Slova malíře Josefa Čapka, jimiž podle vzpomínky jeho bratra Karla vzniklo nejslavnější české slovo. Karel Čapek hledal jméno pro umělé dělníky ve hře R. U. R. z roku 1920, chtěl je nazvat labory a zašel se poradit k bratrovi, jenž právě maloval a odpověděl mu se štětcem v ústech. Slovo je odvozeno od roboty, tedy od povinné práce poddaných.

Divadlo si za hlavní zásadu zvolilo experiment. V polovině dvacátých let vzniklo zásluhou režisérů Jiřího Frejky, Jindřicha Honzla a Emila Františka Buriana Osvobozené divadlo, jež se od roku 1927 spojilo s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich a se skladatelem Jaroslavem Ježkem (1906–1942); z hravých veseloher se ve třicátých letech staly nejostřejší protifašistické hry v republice. Roku 1933 založil Burian levicovou scénu D 34 a roku 1930 vytvořil v Plzni Josef Skupa loutkové divadlo se Spejblem a Hurvínkem. Rozjel se i film: Miloš Havel vybudoval barrandovské ateliéry, roku 1930 vznikl první český historický velkofilm Svatý Václav a roku 1937 zfilmoval Hugo Haas Čapkovu Bílou nemoc.

Konec přišel odjinud. Nacisté zavřeli roku 1933 Bauhaus pod záminkou bolševických sympatií a moderní směry označili za zvrhlé umění (Entartete Kunst) – tvorba i vystavování byly zakázány, díla zabavena a umělci vytlačeni do vyhnanství. Československo se jim nakrátko stalo útočištěm; nobelista Thomas Mann zde získal občanství a pas, jenž mu zachránil život. Mnichov roku 1938 vzal poslední jistotu a čeští básníci na něj odpověděli sbírkami Torzo naděje Františka Halase a Zhasněte světla Jaroslava Seiferta, zatímco báseň Vladimíra Holana cenzura zabavila. Roku 1939 odešli Voskovec, Werich i Ježek do amerického exilu. Dvacet let, v nichž vzniklo moderní umění, skončilo tím, čím začalo – válkou; jenže tentokrát byli umělci na útěku dřív, než padl první výstřel.

Jak šel čas