Diktatury mezi válkami: Itálie, Španělsko a Sovětský svaz

Proč se demokracie hroutily

Když roku 1918 zmizely ze scény čtyři říše, zdálo se, že Evropa se stane světadílem republik. Za dvacet let jich zbylo poskrovnu. Příčiny se opakují: prohraná nebo draze vyhraná válka, statisíce mužů zvyklých na zbraň a nezvyklých na práci, hospodářská rozvrácenost, a nakonec velká krize po roce 1929, jež poslední důvěru v parlamenty rozmetala. Ke slovu se dostali ti, kdo slibovali pořádek – a nabízeli jej výměnou za svobodu.

Jednu věc je přitom třeba držet oddělenou. Slovo fašismus pochází z latinského fasces, svazku prutů, jejž ve starověkém Římě nosili před vysokými úředníky, a označuje krajně nacionalistické hnutí usilující o diktaturu. Sovětský komunismus vycházel z opačného konce: nemluvil o národu, nýbrž o třídě, a sliboval nikoliv slávu státu, ale beztřídní společnost. Výsledek – vláda jedné strany, tajná policie, tábory – byl si podobný. Východiska nikoliv, a kdo je zaměňuje, nerozumí ani jednomu.

Itálie: první z nich

Itálie vyšla z války jako vítěz, jenž měl pocit, že byl okraden. Slíbená území v Jaderském moři nedostala a doma ji svírala nezaměstnanost a stávky. Toho využil bývalý socialistický novinář Benito Mussolini (1883–1945), jenž v březnu 1919 založil ozbrojené oddíly Fasci italiani di combattimento a mluvil o obnovení římského impéria. Získal střední vrstvy, jež se bály revoluce, a s nimi i peníze; navázal dobré vztahy s monarchií i s katolickou církví. Roku 1921 vstoupili fašisté do parlamentu.

Rozhodující okamžik přišel 28. října 1922, kdy fašistické milice zahájily pochod na Řím. Nešlo o vojenské vítězství – armáda pochod snadno zastavit mohla. Král Viktor Emanuel III. ovšem nezasáhl a Mussoliniho jmenoval předsedou vlády. Moc pak přišla po krůčcích: roku 1925 se prohlásil diktátorem s titulem duce, rozpustil ostatní strany, zavedl censuru, roku 1928 předal veškerou moc Velké fašistické radě a roku 1929 uzavřel Lateránské dohody, jimiž uznal Vatikán za samostatný stát a získal jeho podporu.

Ve třicátých letech Mussolini přitvrdil. V říjnu 1935 napadl bez vyhlášení války Habeš, dnešní Etiopii, jež se přes horší výzbroj bránila déle než půl roku. Společnost národů sice vyhlásila sankce, ty se však netýkaly nafty ani Suezského průplavu a Německo se k nim nepřipojilo. Z dobytého území vznikla Italská východní Afrika a Mussolini z toho udělal důkaz, že staré impérium se vrací. Roku 1936 uzavřel s Německem smlouvu známou jako Osa Berlín–Řím, po vstupu do Paktu proti Kominterně rozšířenou o Japonsko na Osu Berlín–Řím–Tokio.

Sovětský svaz: revoluce požírá své děti

Po Leninově smrti roku 1924 se v Moskvě rozhořel zápas o nástupnictví, z něhož vyšel vítězně Josif Stalin. Sám Lenin před ním v prosinci 1922 varoval v dopise, jemuž se říká Leninova závěť – marně. Stalin opustil mírnější NEP a od roku 1928 rozjel dvojí přestavbu země naráz: pětileté plány s důrazem na těžký a zbrojní průmysl a násilnou kolektivizaci venkova, tedy scelování půdy do družstev zvaných kolchozy.

Průmysl skutečně vyrostl a země přestala být závislá na dovozu. Zaplatilo se za to strašlivě. Zemědělská výroba se zhroutila, zavedl se přídělový systém a v letech 1932–1933 propukl hladomor, nejhorší na Ukrajině, kde podle uváděných odhadů zemřelo asi sedm milionů lidí. Rolníci, kteří se bránili, končili i s rodinami v táborech; hanlivé označení kulak stačilo k deportaci.

Souběžně se utahoval politický šroub. Nová ústava z roku 1936 vypadala na papíře vzorně a v praxi neplatila. Kolem Stalina vyrostl kult osobnosti, jenž z něho dělal neomylnou autoritu. Nástroji vlády byly tajná policie, čistky a soustava pracovních táborů – gulagů, jejichž vězni stavěli kanály a těžili suroviny a jichž zahynuly miliony.

Nejpodivnější na velkém teroru je, že mířil dovnitř. Po zavraždění Sergeje Kirova roku 1934 se rozběhly moskevské procesy (1936–1938), v nichž byli odsouzeni a popraveni staří bolševici včetně Nikolaje Bucharina. Čistka pak zasáhla armádu: roku 1937 byl popraven náčelník generálního štábu maršál Michail Tuchačevskij a s ním většina vyššího velení – tři z pěti maršálů, dvanáct z patnácti armádních generálů. Země, jež se za dva roky měla bránit Německu, si sama zlikvidovala důstojnický sbor.

Španělsko: zkouška nanečisto

Španělsko vstoupilo do dvacátých let s vojenskou diktaturou generála Prima de Rivery (1923–1930). Po volbách roku 1931 zvítězili republikáni, král Alfons XIII. abdikoval a vznikla republika. Její reformy však většině lidí život nezlepšily a společnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Když v únoru 1936 vyhrála volby levicová Lidová fronta, sdružující socialisty, komunisty a anarchisty, postavili se proti ní konservativní generálové a fašistická Falanga v čele s generálem Franciscem Frankem (1892–1975).

Ze španělské občanské války (1936–1939) se rychle stal evropský konflikt v malém. Povstalce podporovaly zbraněmi i vojáky nacistické Německo a fašistická Itálie, republiku Sovětský svaz a interbrigády – dobrovolníci z celého světa, mezi nimi několik set Čechoslováků. Spojené státy, Británie a Francie vyhlásily nevměšování. Válka skončila na jaře 1939 dobytím Madridu a stála podle odhadů přes milion životů, převážně civilních. Frankova diktatura pak trvala až do jeho smrti roku 1975.

V řadách interbrigád bojoval i spisovatel George Orwell; své zkušenosti popsal v knize Hold Katalánsku. Na pozadí španělské války se odehrává i protiválečné drama Karla Čapka Matka. Španělská válka v literatuře

Rakousko a ti ostatní

Ne každý autoritativní režim byl fašistický a ne každý si přál totéž. Rakousko bylo od roku 1919 parlamentní republikou, spory mezi socialisty a křesťanskými sociály však roku 1927 vyústily v zapálení vídeňského justičního paláce a střelbu do davu s téměř stovkou mrtvých. Kancléř Engelbert Dollfuss rozpustil roku 1933 parlament a roku 1934 vyhlásil Spolkový stát Rakousko s jedinou povolenou stranou, Vlasteneckou frontou. Byl to režim nedemokratický, ale mířil proti Hitlerovi, ne s ním: zdůrazňoval rakouskou svébytnost a rasové učení odmítal. Rakouští nacisté proto Dollfusse ještě roku 1934 při puči zastřelili. Jeho nástupce Kurt Schuschnigg už jen ustupoval, až roku 1938 přišel anšlus.

Podobných režimů byla ve střední a jihovýchodní Evropě řada – v Maďarsku vládl od roku 1920 jako regent Miklós Horthy, jenž se nikdy nesmířil s trianonskou smlouvou a ztrátou dvou třetin území. Právě proti maďarskému revisionismu vznikla roku 1921 Malá dohoda, spojenectví Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců podporované Francií.

A tady stojí za to se zastavit. Ve střední Evropě zůstalo do roku 1938 demokratickou zemí Československo – jediné. Nebylo to náhodou ani zásluhou lepších lidí: republika měla vyspělé hospodářství, silnou vrstvu vzdělaných měšťanů, tradici samosprávy a politiky, kteří se uměli dohodnout. Když ji roku 1938 opustili spojenci, nepadla zevnitř. Právě proto je meziválečná Evropa dobrou učebnicí toho, jak křehká demokracie je – a co ji drží.

Jak šel čas