Komunismus v Československu

Třetí republika

Obnovené Československo nebylo pokračováním republiky Masarykovy. Košický vládní program, přijatý 5. dubna 1945 a připravený předtím v Moskvě, zavedl vládu Národní fronty – koalici povolených stran, k níž nesměla existovat opozice. Nejsilnější meziválečná strana, agrárníci, byla zakázána pro údajnou spoluvinu na Mnichovu, stejně dopadli národní demokraté a na Slovensku ľudáci. Správu převzaly národní výbory, v nichž si komunisté zajistili silné postavení, a zahraniční politika se otevřeně opřela o Sovětský svaz. Do října 1945 vládl prezident Edvard Beneš dekrety schvalovanými vládou; bylo jich osmadevadesát a upravily vše od občanství po znárodnění.

Území se zmenšilo. Smlouvou z 29. června 1945 odstoupila vláda Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus, aniž byli k jednání přizváni její obyvatelé – rusínští politici pro to našli trpké označení „rusínský Mnichov“. Dekrety z 24. října 1945 přešly do rukou státu doly, banky, pojišťovny a podniky nad pět set zaměstnanců, zaměstnávající takřka dvě třetiny dělnictva. Země se posunula doleva dřív, než o tom kdokoliv hlasoval.

Nejtěžší kapitolou byl odsun Němců, schválený v Postupimi třemi velmocemi. Rozpadl se na tři vlny: divoké vyhánění od května do srpna 1945, kdy odešlo kolem šesti set šedesáti tisíc lidí a kdy padla většina obětí, organizovaný odsun roku 1946, jenž vypravil na dva a čtvrt milionu osob, a dodatečné přesuny. Uplatňoval se princip kolektivní viny – rozhodovala národnost, nikoliv chování za okupace. Doprovodné násilí mělo konkrétní jména: Postoloprty s více než sedmi sty zavražděnými, Švédské šance u Přerova, brněnský pochod smrti. Podle česko-německé komise historiků zahynulo při vysídlení patnáct až třicet tisíc lidí.

Volby 1946 a únor 1948

Ve volbách 26. května 1946, jediných svobodných v poválečné době, získala KSČ v českých zemích 40 procent hlasů a celostátně osmatřicet; na Slovensku ji naopak jasně porazila Demokratická strana. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald. Voličům komunisté nabídli srozumitelné věci: pozemky z konfiskovaného majetku, znárodněné továrny a obraz jediné strany, jež za války neváhala. Ministerstvo vnitra jim navíc dalo do rukou policii, ministerstvo zemědělství půdu a ministerstvo informací rozhlas.

Rok 1947 rovnováhu rozbil. Vláda nejprve přijala pozvání k Marshallovu plánu, načež si Stalin povolal delegaci do Moskvy a účast zakázal; Jan Masaryk se podle tradovaného podání vrátil se slovy, že odjel jako ministr svobodného státu a přijíždí coby Stalinův pohůnek. V září 1947 obdrželi tři nekomunističtí ministři balíčky s výbušninou; stopy vedly k funkcionářům KSČ z obce Krčmáň a vyšetřování bránilo ministerstvo vnitra.

Rozhodnutí přišlo v únoru. Když ministr vnitra Nosek neuposlechl usnesení vlády a pokračoval v dosazování komunistů do velení bezpečnosti, podalo 20. února 1948 dvanáct ministrů národních socialistů, lidovců a Demokratické strany demisi. Počítali s tím, že vláda padne a budou vypsány předčasné volby; přepočítali se hned dvakrát. Demisi podala menšina kabinetu, takže vláda zůstala usnášeníschopná, a hlavně: ulici ovládli komunisté. Vznikaly akční výbory čistící úřady i podniky, ve fabrikách se ozbrojily Lidové milice a 24. února proběhla hodinová generální stávka. Beneš, nemocný a bez opory, 25. února 1948 demisi přijal a jmenoval vládu podle Gottwaldova návrhu; převrat se obešel bez jediného výstřelu. O čtrnáct dní později nalezli Jana Masaryka mrtvého pod okny Černínského paláce a okolnosti jeho smrti se dodnes nepodařilo bezpečně objasnit.

Zbytek roku znamenal úklid. Volby 30. května 1948 proběhly s jedinou kandidátkou a asi desetina voličů odevzdala prázdný lístek. Beneš odmítl podepsat novou ústavu 9. května, v červnu abdikoval a 3. září 1948 zemřel; prezidentem se 14. června 1948 stal Gottwald. Sociální demokracie byla vzápětí pohlcena komunistickou stranou a lidovcům s národními socialisty zůstalo jméno bez vlivu.

Znárodnění, procesy a církev

Hospodářství přešlo pod stát úplně. Znárodnění zasáhlo podniky nad padesát zaměstnanců, poté obchody a živnosti, a výrobu řídily pětiletky; první z nich byla už roku 1950 přepsána ve prospěch těžkého průmyslu a zbrojení – Korea potřebovala tanky. Na venkově začala kolektivizace: rolníky, jimž předtím byla rozdána půda, tlačil režim do jednotných zemědělských družstev. Kdo se bránil, stal se „vesnickým boháčem“, dostal nesplnitelné dodávky a často přišel i o domov.

Nesouhlas se trestal soudně. Tajná policie, Státní bezpečnost, chystala politické procesy s předem napsanými výpověďmi. Roku 1949 byl popraven generál Heliodor Píka, hrdina zahraničního odboje. Dne 27. června 1950 zemřela na šibenici poslankyně Milada Horáková, vězeňkyně nacistů odsouzená ve vykonstruovaném procesu přes intervence Alberta Einsteina i Winstona Churchilla. Roku 1952 stanul před soudem generální tajemník strany Rudolf Slánský a byl s deseti dalšími popraven; proces měl otevřeně protižidovský podtext a ukázal, že režim požírá i vlastní tvůrce. Celkem bylo z politických důvodů popraveno 248 lidí, na čtyři tisíce jich zemřely ve věznicích a táborech nucených prací a odsouzeno bylo přes dvě stě tisíc osob.

Zvláštní zápas vedla moc s katolickou církví, největší organizací, jež jí nepodléhala. Po neúspěšné snaze získat arcibiskupa Josefa Berana přišel nátlak: „vlastenečtí kněží“, zákony z října 1949 podřizující duchovní státnímu souhlasu a Státní úřad pro věci církevní. V prosinci 1949 se v Číhošti při mši pohnul oltářní křížek; Státní bezpečnost z domnělého zázraku udělala podvod a faráře Josefa Toufara umučila při výsleších. V dubnu 1950 zlikvidovala akce K mužské řeholní řády – bylo obsazeno 219 klášterů a 2 376 řeholníků odvezeno do internace –, zanedlouho padly i ženské kongregace. Roku 1951 přinesl případ Babice po vraždě tří funkcionářů jedenáct poprav včetně dvou kněží.

Rok 1953 a šedesátá léta

Gottwald zemřel devět dní po Stalinovi, v březnu 1953. Jeho nástupci uzavřeli účet za pětiletku po svém: 1. června 1953 proběhla měnová reforma, jež vyměnila hotovost do tří set korun v poměru pět ku jedné a vše nad ni padesát ku jedné, znehodnotila vklady a zrušila státní dluhopisy. Šlo o faktický bankrot státu vůči vlastním občanům – a přišel dva dny poté, co prezident Antonín Zápotocký v rozhlase ujistil posluchače, že měna je pevná. Stávkovalo se ve stovkách podniků a největší odpor propukl v Plzni, kde dělníci ze Škodovky obsadili radnici a žádali svobodné volby. Zásah byl tvrdý a vůdci dostali léta vězení.

Tání přicházelo pomalu a shora. Roku 1956 se na sjezdu spisovatelů ozvali Jaroslav Seifert a František Hrubín s tím, že literatura má mluvit za umlčené – dál než ke slovům se ovšem nedošlo a maďarský scénář se v Praze neopakoval. Prezidentem se roku 1957 stal Antonín Novotný. Ústava z 11. července 1960 prohlásila socialismus za vítězný, přejmenovala stát na Československou socialistickou republiku a v článku 4 zakotvila vedoucí úlohu KSČ; téhož roku propustila amnestie tisíce politických vězňů.

Šedesátá léta pak přinesla něco, s čím strana nepočítala. Hospodářství přestávalo plnit plány a ekonom Ota Šik navrhoval omezit centrální řízení, ze Slovenska zaznívala kritika pražského centralismu, komise zkoumaly procesy padesátých let a film, divadlo i literatura si vydobyly svobodu, jaká v bloku neměla obdoby. Dne 5. ledna 1968 vystřídal Novotného v čele strany Slovák Alexander Dubček.

Pražské jaro a srpen 1968

Pražské jaro nezačalo jako pokus komunismus zrušit, nýbrž zlepšit. Prezidentem se v březnu stal Ludvík Svoboda, v dubnu přijala strana akční program slibující svobodu tisku, rehabilitace a federalizaci a v červnu byla zrušena cenzura. Dne 27. června 1968 otiskly noviny výzvu Dva tisíce slov z pera Ludvíka Vaculíka. Heslo „socialismus s lidskou tváří“ znělo doma nadějně a v Moskvě poplašně: připustí-li jedna země pluralitu, co udrží ostatní?

Nátlak sílil celé léto. Skupina odpůrců reforem kolem Vasila Biľaka a Aloise Indry předala Brežněvovi takzvaný zvací dopis žádající „bratrskou pomoc“. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila do republiky vojska pěti států Varšavské smlouvy – Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a formálně i NDR, jejíž jednotky však hranice nepřekročily. Přišlo na půl milionu vojáků, 6 300 tanků a 800 letadel. Rozhlas stihl odvysílat Provolání Všemu lidu ČSSR, odsuzující vpád jako porušení mezinárodního práva, a přepojováním vysílačů udržel zprávy ve vzduchu; odpor zůstal neozbrojený a spočíval v otáčení ukazatelů, v nápisech a v hádkách s posádkami tanků. Do konce roku 1968 zahynulo v souvislosti s okupací 108 lidí.

Vedení strany bylo odvlečeno do Moskvy, kde pod nátlakem podepsalo 26. srpna moskevský protokol legalizující pobyt vojsk a rušící výsledky mimořádného sjezdu, konaného mezitím ve Vysočanech; odmítl jej jediný z přítomných, lékař František Kriegel. Z reformního programu prošla jen federalizace: od 1. ledna 1969 tvořily stát Česká a Slovenská socialistická republika. Dne 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach, aby, jak napsal, otřásl lhostejností; následovali jej Jan Zajíc a v Jihlavě Evžen Plocek. Poslední hlasitou radostí bylo březnové vítězství hokejistů nad Sověty; demolice kanceláře Aeroflotu poskytla vítanou záminku. V dubnu 1969 nahradil Dubčeka v čele strany Gustáv Husák.

Normalizace a Charta 77

Normalizace neznamenala návrat k šibenicím, nýbrž soustavné vytlačování nespolehlivých lidí z veřejného života. Stranické prověrky roku 1970 vyloučily či vyškrtly kolem 470 tisíc členů; učitelé, novináři a vědci mířili do kotelen, jejich děti nesměly na vysoké školy a do exilu odešlo kolem sta tisíc lidí. Dokument Poučení z krizového vývoje označil rok 1968 za kontrarevoluci a Husák se roku 1975 stal i prezidentem.

Namísto teroru nastoupila dohoda: klid výměnou za spotřebu. Panelové byty, chaty, automobily a příděl západního zboží přes tuzexové bony vytvořily poměry, v nichž se dalo slušně žít, pokud se člověk nepletl do politiky. Ochota obchod přijmout byla vysoká – a právě zde tkví hlavní síla normalizace.

Odpor zůstal menšinový a mravní. Dne 1. ledna 1977 vydali disidenti Chartu 77, prohlášení požadující, aby stát dodržoval lidská práva, k nimž se sám zavázal podpisem helsinského aktu. Prvními mluvčími byli filosof Jan Patočka, dramatik Václav Havel a bývalý ministr Jiří Hájek; Patočka zemřel v březnu 1977 po vyčerpávajících výsleších. Do konce osmdesátých let podepsalo Chartu necelé dva tisíce lidí a myšlenky obíhaly v opisech, jimž se říkalo samizdat. Režim odpověděl kampaní Anticharty: koncem ledna 1977 podepsalo v Národním divadle prohlášení proti textu, jejž takřka nikdo z nich nečetl, přes sedm tisíc umělců. Druhým útočištěm nezávislého myšlení se stala církev vedená kardinálem Františkem Tomáškem; velehradské pouti roku 1985 se zúčastnilo na dvě stě tisíc lidí.

Listopad 1989

Osmdesátá léta zastihla režim bez peněz i bez odpovědí. Generální tajemník Milouš Jakeš, ve funkci od roku 1987, o Gorbačovových reformách mluvil a odmítal je následovat. Veřejnost se vracela do ulic: v srpnu a říjnu 1988 k výročím, v lednu 1989 při Palachově týdnu, potlačeném vodními děly a zatýkáním, a v červnu podepsaly tisíce lidí petici Několik vět. Rozhodující však bylo, co se dělo za hranicemi – Polsko volilo Solidaritu, Maďarsko otevřelo hranici a 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď.

Studentský průvod ke Dni studentstva 17. listopadu 1989 vyšel z Albertova a namísto rozchodu zamířil do centra. Na Národní třídě obklíčily pořádkové jednotky asi dva tisíce účastníků a surově je zbily. Brutalita zásahu udělala víc než všechny předchozí petice: studenti vyhlásili stávku, přidala se divadla proměněná v diskusní sály a 19. listopadu vzniklo v Praze Občanské fórum vedené Václavem Havlem, v Bratislavě Verejnosť proti násiliu. Na Letné se sešly statisíce lidí a 27. listopadu zastavila práci generální stávka.

Moc povolila rychleji, než kdo čekal. Dne 29. listopadu 1989 vyškrtlo Federální shromáždění z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ, 10. prosince jmenoval prezident Husák vládu národního porozumění s většinou nekomunistů a týž den abdikoval. Dne 29. prosince 1989 zvolili poslanci prezidentem Václava Havla. Jednačtyřicet let vlády jedné strany skončilo za šest týdnů a bez krveprolití – zčásti proto, že režim ztratil oporu v Moskvě, zčásti proto, že už sám nevěřil vlastním heslům.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou