Studená válka

Jalta, Postupim a účet za válku

Na Krymu se ve dnech 4. – 11. února 1945 sešli Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josif Stalin, aby se dohodli na uspořádání světa, jenž ještě nebyl celý dobyt. Jaltská konference slíbila osvobozeným národům svobodné volby, rozdělila Německo na čtyři okupační pásma – americké, britské, sovětské a francouzské –, zavázala Sovětský svaz ke vstupu do války proti Japonsku a potvrdila záměr založit Organizaci spojených národů. Co se v Jaltě nestalo, váží ovšem stejně: žádná smlouva o rozdělení Evropy na mocenské sféry podepsána nebyla a o Československu se prakticky nejednalo. Rozšířenou představu, že velmoci střední Evropu v Jaltě prodaly, hlásala nejprve goebbelsovská propaganda a po válce ji ochotně přejali komunisté, jimž sloužila coby důkaz, že jiná cesta nebyla.

Postupimská konference (17. července – 2. srpna 1945) zasedala už v jiném složení: Roosevelt v dubnu zemřel a Churchilla vystřídal uprostřed jednání Clement Attlee. Vítězové se shodli na čtyřech zásadách pro poražené Německo – demilitarizaci, denacifikaci, demokratizaci a demonopolizaci –, oddělili od něj Rakousko, uložili mu reparace, schválili vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska a vyzvali Japonsko ke kapitulaci.

Účet za šest válečných let neměl obdoby. Zahynulo kolem šedesáti milionů lidí, většinou civilistů, a holokaust stál život asi šest milionů Židů; k obětem nacistické rasové politiky patřili také Romové, sovětští zajatci, Poláci či duševně a tělesně postižení. Odpověď na otázku, jak podobnému návratu zabránit, byla dvojí. Dne 24. října 1945 vstoupila v platnost Charta OSN a vznikla organizace, v jejíž Radě bezpečnosti získalo pět stálých členů právo veta. A v listopadu 1945 usedli před Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku přední nacisté; poprvé v dějinách se před soudem odpovídalo za zločiny proti lidskosti. Z čtyřiadvaceti obžalovaných jich dvanáct dostalo trest smrti a popravy se konaly 16. října 1946.

Železná opona

Spojenectví držené společným nepřítelem se po jeho porážce rozpadlo během tří let. Již 5. března 1946 pronesl Churchill, tehdy soukromá osoba bez úřadu, v americkém Fultonu projev s větou, jež zlidověla: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona.“ Washington mezitím přijal za svou strategii diplomata George Kennana – zadržování komunismu.

Slova vystřídaly peníze. Dne 12. března 1947 vyhlásil prezident Harry Truman před Kongresem doktrínu, podle níž mají Spojené státy podporovat svobodné národy ohrožené nátlakem zvenčí i zevnitř; pomoc směřovala nejprve do Řecka a Turecka. Ministr zahraničí George Marshall k tomu 5. června 1947 přidal nabídku hospodářské obnovy určenou celé Evropě včetně Sovětského svazu a Kongres plán schválil 3. dubna 1948. Šestnáct západních zemí obdrželo v letech 1948–1952 kolem 13 miliard dolarů.

Stalin nabídku odmítl a odmítnutí vynutil i na Polsku a Československu, neboť v americké štědrosti spatřoval nástroj vlivu. Na podzim 1947 vznikla Kominforma, byro řídící z Moskvy komunistické strany, a v lednu 1949 hospodářská Rada vzájemné hospodářské pomoci. Kontinent rozdělily nejen armády a ideologie, nýbrž i peníze.

Dvě Německa, dva bloky

Prvním otevřeným střetem se stal Berlín, ležící hluboko uvnitř sovětského pásma a sám rozdělený na čtyři sektory. Když západní mocnosti zavedly v červnu 1948 ve svých zónách novou marku, uzavřel Stalin 24. června 1948 silnice, železnice i vodní cesty do západní části města. Namísto ústupu vznikl letecký most: letadla dopravila za jedenáct měsíců přes dva miliony tun uhlí, potravin a paliva. Blokádu Stalin 12. května 1949 odvolal, aniž čeho dosáhl.

Rozdělení Německa tím bylo zpečetěno. Dne 23. května 1949 vstoupil v západních zónách v platnost Základní zákon a vznikla Spolková republika Německo s prvním kancléřem Konradem Adenauerem; východ odpověděl 7. října 1949 ustavením Německé demokratické republiky. Téhož roku Sověti úspěšně vyzkoušeli vlastní atomovou bombu a americký jaderný náskok skončil.

Souběžně vznikly obě aliance. Severoatlantická smlouva, podepsaná 4. dubna 1949 dvanácti státy, zavázala v článku 5 každého člena přispět napadenému spojenci na pomoc. Roku 1952 přistoupily Řecko a Turecko, 9. května 1955 Spolková republika Německo – a pouhých pět dní po jejím vstupu podepsal východní blok ve Varšavě Varšavskou smlouvu. Formálně šlo o obranné společenství osmi zemí, ve skutečnosti byly jejich armády podřízeny sovětskému velení a smlouva posloužila roku 1968 k ospravedlnění invaze do Československa.

Korea, kolonie a Suez

Že se soupeření nepovede v Evropě, nýbrž na jejích okrajích, ukázala Korea. Poloostrov ovládaný do roku 1945 Japonskem byl narychlo rozdělen na 38. rovnoběžce; na severu vládl Kim Ir-sen, na jihu I Sung-man. Dne 25. června 1950 zaútočila se Stalinovým i Maovým souhlasem severokorejská armáda, obsadila Soul a zatlačila obránce k přístavu Pusan. Rada bezpečnosti agresi odsoudila a vyslala vojska OSN – sovětský zástupce zasedání právě bojkotoval a nemohl použít veta. Vylodění generála Douglase MacArthura u Inčchonu zvrátilo v září 1950 poměr sil a Američané postoupili až k čínské hranici; koncem října vstoupily do bojů statisíce čínských „dobrovolníků“ a fronta se vrátila zpět. Boje se ustálily na 38. rovnoběžce a 27. července 1953 bylo uzavřeno příměří; mírová smlouva nebyla podepsána dodnes.

Válka urychlila i konec koloniálních říší. Britové opustili roku 1947 Indii, rozdělenou při odchodu na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, roku 1948 skončil jejich mandát v Palestině a vznikl stát Izrael. Francie ztratila roku 1954 Indočínu a roku 1962 Alžírsko, roku 1960 dosáhlo samostatnosti sedmnáct afrických zemí naráz – a obě velmoci novým státům obratem nabídly zbraně, půjčky a poradce.

Jak se poměr sil změnil, ukázala suezská krize. Když egyptský prezident Gamál Abd an-Násir znárodnil 26. července 1956 Suezský průplav, zaútočil Izrael na Sinaj a Británie s Francií vyslaly bombardéry a výsadkáře. Proti zásahu se ovšem postavily Spojené státy i Sovětský svaz a obě staré koloniální mocnosti musely ustoupit: o osudu Blízkého východu se napříště rozhodovalo ve Washingtonu a v Moskvě.

Rok 1956, zeď a rakety na Kubě

Stalin zemřel 5. března 1953 a v zápase o moc se prosadil Nikita Chruščov; obávaný šéf tajné policie Berija byl ještě téhož roku popraven. Na XX. sjezdu sovětských komunistů přednesl Chruščov 25. února 1956 neveřejný projev odsuzující Stalinův kult osobnosti a zločiny čistek. Obsah se rychle rozšířil a otřásl celým blokem: byl-li vůdce omylný, byla omylná i strana.

Naděje vzbuzené projevem se srazily s hranicí uvolnění velmi brzy. V červnu 1956 potlačila polská vláda dělnickou vzpouru v Poznani a 23. října 1956 vypuklo v Budapešti demonstrací na podporu Poláků maďarské povstání. Vláda Imreho Nagye vyhlásila 1. listopadu neutralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy; 4. listopadu vjely do maďarských měst sovětské tanky. Odpor byl zlomen za týden, padlo kolem dvou a půl tisíce Maďarů, na dvě stě tisíc jich uprchlo na Západ a Nagy skončil roku 1958 na šibenici. Západ protestoval a nezasáhl: hranice sfér vlivu se ukázala pevnější než všechna prohlášení o osvobozování národů.

Východnímu bloku mezitím ubývali lidé: z NDR odešlo v letech 1949–1961 přes dva a půl milionu obyvatel, nejčastěji prostě metrem do západního Berlína. Dne 13. srpna 1961 začaly východoněmecké jednotky stavět berlínskou zeď – dva měsíce poté, co Walter Ulbricht veřejně prohlásil, že nikdo nemá v úmyslu zeď stavět. Betonový pás s věžemi a pásmem, v němž se střílelo na uprchlíky, vydržel do listopadu 1989.

Nejblíže katastrofě se svět dostal o rok později. Na Kubě převzal roku 1959 moc Fidel Castro, jehož neúspěšná invaze exulantů v zátoce Sviní roku 1961 dohnala do sovětské náruče. Když Chruščov nechal na ostrově rozmístit rakety se středním doletem, vyhlásil prezident John F. Kennedy v říjnu 1962 námořní blokádu a třináct dní karibské krize drželo obě strany na pokraji jaderné války. Řešení bylo oboustranné a zčásti tajné: Sověti stáhli rakety z Kuby, Američané slíbili neútočit na ostrov a nenápadně odstranili vlastní zastaralé rakety z Turecka a z Itálie.

Zbrojení, vesmír a Vietnam

Závody ve zbrojení řídila prostá logika: kdo zaostane, ztratí. Po americké bombě z roku 1945 přišel roku 1949 sovětský jaderný pokus, roku 1953 obě strany zvládly zbraň termonukleární a 30. října 1961 odpálili Sověti nad Novou zemí Car-bombu, nejsilnější nálož, jaká kdy vybuchla. Hromadění arzenálů vedlo k paradoxnímu závěru, že válku nelze vyhrát, poněvadž útočník zahyne s napadeným – a právě strach z vlastní zkázy udržoval mír. Roku 1963 zakázala moskevská smlouva zkoušky v atmosféře, roku 1968 byla otevřena k podpisu Smlouva o nešíření jaderných zbraní.

Totéž soupeření mělo i podobu, jež nadchla celý svět. Dne 4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Sputnik 1, čímž zároveň dokázal, že umí dopravit náklad kamkoliv na zeměkouli. Následoval 12. dubna 1961 let Jurije Gagarina coby prvního člověka ve vesmíru a 20. července 1969 přistání Apolla 11, po němž vstoupil Neil Armstrong na Měsíc.

Nejdelší horkou válkou studeného věku se stal Vietnam. Francouzskou nadvládu ukončila roku 1954 porážka u Dien Bien Phu, ženevská konference však zemi rozdělila na 17. rovnoběžce a spor komunistického severu Ho Či Mina s jižním režimem přerostl v občanskou válku. Po incidentu v Tonkinském zálivu roku 1964 vyslaly Spojené státy pozemní vojska a nasadily kobercové bombardování i chemické látky; komunistická ofenziva Tet roku 1968 sice skončila vojenským neúspěchem útočníků, americké veřejnosti však ukázala, že řeči o blízkém vítězství neplatí. Vlnu domácích protestů prohloubilo odhalení masakru ve vesnici My Lai, kde vojáci povraždili na pět set neozbrojených civilistů. Dne 27. ledna 1973 byla v Paříži podepsána dohoda o stažení a 30. dubna 1975 padl Saigon. Zahynulo přes 58 tisíc Američanů a několik milionů Vietnamců.

Od uvolnění k pádu zdi

Po zkušenosti z Kuby přišlo období, jemuž se říká uvolňování (détente). Velmoci uzavřely roku 1972 první smlouvu o omezení strategických zbraní a 1. srpna 1975 podepsalo pětatřicet států v Helsinkách závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Východ získal, oč mu šlo především – uznání poválečných hranic –, zavázal se však zároveň dodržovat lidská práva. Závazek zněl v Moskvě neškodně a stal se pastí: opozice se jej od té chvíle mohla dovolávat proti vlastní vládě a Charta 77 se na něj výslovně odvolávala.

Uvolnění skončilo, když sovětská vojska v prosinci 1979 vstoupila do Afghánistánu. Deset let bojů proti mudžahedínům, vyzbrojeným Amerikou, stálo Sovětský svaz desítky tisíc mužů a peníze, jež neměl; poslední jednotky odešly v únoru 1989. Mezitím rozjel prezident Ronald Reagan nákladné zbrojní programy a hospodářství východního bloku přestávalo stačit.

Zvrat začal shora. Michail Gorbačov, generální tajemník od roku 1985, zahájil glasnosť, tedy otevřenou kritiku poměrů, a perestrojku, přestavbu hospodářství i politiky – a především oznámil satelitům, že si své záležitosti mají vyřešit sami. Následky předstihly každý plán. V červnu 1989 vyhrála v Polsku volby Solidarita, Maďarsko otevřelo hranici do Rakouska, 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď a do konce roku skončily režimy v Československu i v Rumunsku. Sjednocené Německo vzniklo 3. října 1990.

Zbýval samotný Sovětský svaz. Nezdařený puč konzervativních komunistů v srpnu 1991 urychlil to, čemu měl zabránit: moc přešla na ruského prezidenta Borise Jelcina a 8. prosince 1991 se představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska dohodli, že svaz přestává existovat. Dne 25. prosince 1991 Gorbačov rezignoval a nad Kremlem byla spuštěna sovětská vlajka; na místě jednoho státu stálo patnáct nových. Studená válka skončila bez jediného výstřelu mezi hlavními soupeři – a zanechala po sobě sjednocený kontinent, vyčerpaný východ a otázku, jak dlouho vydrží řád vzešlý z porážky jedné strany.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou