Sametová revoluce a vznik České republiky

Šest týdnů

Zásah pořádkových jednotek proti studentskému průvodu na Národní třídě 17. listopadu 1989 nebyl prvním násilím režimu vůči demonstrantům; od Palachova týdne v lednu téhož roku jich proběhlo několik. Tentokrát však přišel v okamžiku, kdy už padla berlínská zeď a kdy vedení strany nemohlo počítat s Moskvou. Zpráva – zpočátku i nepravdivá zpráva o mrtvém studentovi – se rozšířila během jediného dne a společnost, jež dvacet let mlčela, přestala mlčet naráz.

Odpor dostal organizovanou podobu okamžitě. Dne 19. listopadu 1989 se v pražském Činoherním klubu ustavilo Občanské fórum, sdružení bez členství a bez stanov, jež spojilo disidenty kolem Václava Havla s herci, studenty i vyloučenými komunisty z roku 1968; téhož dne vznikla v Bratislavě Verejnosť proti násiliu. Divadla přerušila představení a proměnila se v diskusní sály, vysoké školy vstoupily do stávky a na Letenské pláni se sešly statisíce lidí. Rozhodujícím dnem se stal 27. listopad 1989, kdy zemi na dvě hodiny zastavila generální stávka. Právě účast dělníků, s nimiž strana počítala coby s vlastní oporou, ukázala, že režim ztratil i tu poslední.

Zbytek proběhl rychleji, než kdo čekal. Federální shromáždění vyškrtlo 29. listopadu z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ, 10. prosince jmenoval prezident Gustáv Husák vládu národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou a vzápětí abdikoval. Dne 28. prosince 1989 se předsedou Federálního shromáždění stal Alexander Dubček a 29. prosince 1989 týž sbor poslanců, ještě z většiny komunistických, zvolil prezidentem Václava Havla. Přeměna se obešla bez jediné oběti – odtud označení sametová revoluce.

Návrat mezi svobodné státy

Nová moc musela nejprve dokázat, že je skutečně nová. Svobodné volby 8. a 9. června 1990, prvních svobodných po čtyřiačtyřiceti letech, se zúčastnilo přes 96 procent oprávněných voličů; Občanské fórum získalo v českých zemích víc než polovinu hlasů, Verejnosť proti násiliu zvítězila na Slovensku. Do parlamentu se vrátily obnovené strany a nově i Komunistická strana Čech a Moravy, jejíž další existenci část veřejnosti od počátku odmítala. Politické vězně a vyloučené zaměstnance měly odškodnit rehabilitace, o prověřování spolupráce s tajnou policií rozhodl lustrační zákon z října 1991 – opatření, jež si našlo zastánce i kritiky. Prvním sporem svobodné politiky se tak stala otázka, jak zacházet s minulostí.

Souběžně se měnilo postavení státu ve světě. Dohoda podepsaná v únoru 1990 zavázala Sovětský svaz stáhnout vojska, jež v zemi stála od srpna 1968; poslední z nich odjel 21. června 1991. Téhož roku byly rozpuštěny Varšavská smlouva i Rada vzájemné hospodářské pomoci a s nimi zmizel celý východní blok. Aby nové demokracie nezůstaly v prázdném prostoru mezi Německem a Ruskem, ustavily 15. února 1991 ve Visegrádu Československo, Polsko a Maďarsko visegrádskou skupinu a společně zamířily k západním institucím.

Trh místo plánu

Přechod od plánovaného hospodářství k tržnímu neměl v dějinách vzor, poněvadž opačným směrem se cesta znala, kdežto zpět nikoliv. Vláda zvolila postup rychlý: k 1. lednu 1991 byly uvolněny ceny, zavedena vnitřní směnitelnost koruny a otevřen zahraniční obchod. Následky přišly ihned – inflace dosáhla v roce 1991 více než 50 procent, reálné mzdy klesly zhruba o čtvrtinu a objevila se nezaměstnanost, pojem, jejž dvě generace znaly jen z učebnic. Rozdíl mezi oběma částmi federace byl přitom nápadný: zatímco v českých zemích se nezaměstnanost držela kolem čtyř procent, na Slovensku, kde stály obří zbrojovky bez odbytu, přesáhla desetinu.

Majetek se do soukromých rukou vracel třemi cestami. Restituce vydávaly původním vlastníkům či jejich dědicům nemovitosti zabavené po únoru 1948, malá privatizace nabídla od ledna 1991 ve veřejných dražbách přes dvacet tisíc obchodů, hospod a dílen a velké podniky měla rozdělit kupónová privatizace. Její myšlenka byla prostá: kdo si koupil kupónovou knížku za tisíc korun a kolek za pětatřicet, stal se držitelem investičních kupónů a mohl je vyměnit za akcie. V první vlně roku 1992 se přihlásilo takřka šest milionů lidí, v druhé o něco víc.

Hodnocení se dodnes rozchází. Zastánci připomínají, že šlo o nejrychlejší způsob, jak zbavit stát desetitisíců podniků, že veřejnost získala k přeměně vztah a že alternativa – dlouhý prodej zájemcům – by majetek vydala nomenklatuře i tak, jen pomaleji a méně průhledně. Kritici namítají, že rozptýlené vlastnictví neposkytlo podnikům skutečného hospodáře, že právní řád nestačil chránit drobné akcionáře a že velká část kupónů skončila v investičních privatizačních fondech, z nichž některé své podílníky připravily o vše; nejznámější z nich, Harvardské fondy Viktora Koženého, slibovaly desetinásobek vkladu do roka. Slovo tunelování, jež z těch let vzešlo, se z češtiny už nevytratilo. Střízlivý závěr zní, že kupónová privatizace splnila úkol, k němuž byla určena, a nesplnila naděje, jež do ní byly vloženy.

Pomlčková válka

Spor o podobu společného státu propukl dřív než hospodářské potíže. Slovenští politici žádali, aby se ve jménu republiky projevila rovnost obou národů, a v lednu 1990 navrhl prezident Havel vypustit z názvu slovo „socialistická“. Ukázalo se, že jde o víc než o přívlastek: Federální shromáždění nejprve schválilo tvar Československá federativní republika, Slovenská národní rada trvala na pomlčce mezi oběma jmény a 20. dubna 1990 byl přijat kompromis Česká a Slovenská Federativní Republika. Hádka o pravopis, jíž se posměšně říkalo pomlčková válka, sama o sobě vypadala malicherně – vypovídala však o tom, že společný stát nemá společný příběh.

Skutečné jádro sporu leželo v rozdělení pravomocí. Slovenská strana usilovala o volnou federaci či rovnou o konfederaci dvou svrchovaných států se společnou obranou a měnou, česká strana pokládala takové uspořádání za nefunkční a hájila silnější federální úroveň. Jednání zástupců obou republik v letech 1990–1992 – v Trenčianských Teplicích, v Kroměříži, na Slovanském ostrově, v Milovech – nepřinesla dohodu; návrh státní smlouvy padl v listopadu 1991 o jediný hlas. K tomu přistoupil rozdílný pohled na hospodářskou přeměnu, dopadající na slovenský průmysl tvrději.

Rozdělení státu

Rozhodly volby 5. a 6. června 1992. V českých zemích zvítězila Občanská demokratická strana Václava Klause s programem rychlé reformy a pevného státu, na Slovensku Hnutie za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara s programem svrchovanosti a pomalejších změn. Sestavit společnou vládu z takto protichůdných zadání se nepodařilo. Při jednáních, jejichž rozhodující kolo proběhlo 26. srpna 1992 v brněnské vile Tugendhat, se oba vítězové shodli, že federace zanikne k 31. prosinci téhož roku. Václav Havel, jenž rozdělení odmítal, na úřad prezidenta již v červenci abdikoval.

Zbývalo rozchod provést. Slovenská národní rada přijala 17. července 1992 deklaraci o svrchovanosti a v září vlastní ústavu; Federální shromáždění schválilo 25. listopadu 1992 ústavní zákon o zániku federace, a to jen o několik hlasů nad potřebnou většinou. Česká národní rada přijala 16. prosince 1992 Ústavu České republiky. Majetek se dělil v poměru dva ku jedné podle počtu obyvatel, společná měna vydržela do února 1993, kdy ji rozdělilo kolkování bankovek.

Dne 1. ledna 1993 vznikly na místě Československa Česká republika a Slovenská republika; prvním prezidentem nového státu se 26. ledna 1993 stal Václav Havel. Rozchod proběhl bez jediného výstřelu a bývá proto uváděn jako protiklad tehdejšího rozpadu Jugoslávie. Zároveň platí, že se o něm nekonalo referendum, ačkoliv jeho konání ústavní zákon umožňoval a průzkumy z té doby ukazovaly, že si rozpad státu přeje v obou republikách menšina obyvatel. Obhájci postupu argumentovali tím, že jednání byla vyčerpána, že hlasování s dvěma otázkami ve dvou republikách mohlo skončit patem a že rychlá dohoda odvrátila zdlouhavý rozvrat; odpůrci v tom spatřovali rozhodnutí přijaté přes hlavy občanů. Obě tvrzení lze doložit a spor o ně trvá.

Cesta do Evropy

Nový stát měl jasný zahraničněpolitický cíl a postupoval k němu ve dvou krocích. Přijetí do Severoatlantické aliance předcházela léta příprav – reforma armády, civilní kontrola ozbrojených sil, urovnání vztahů se sousedy –, po nichž Česká republika, Polsko a Maďarsko 12. března 1999 podepsaly přístupové listiny. Členství v obranném společenství ukončilo desetiletí, v němž země ležela v bezpečnostně nevymezeném prostoru.

Vstup do Evropské unie byl náročnější, neboť žádal převzetí celého jejího práva a přizpůsobení hospodářství, soudnictví i správy. Přihlášku podala vláda roku 1996, jednání trvala od roku 1998 do prosince 2002 a v referendu 13. a 14. června 2003 se pro vstup vyslovilo přes 77 procent hlasujících při účasti kolem 55 procent. Dne 1. května 2004 vstoupilo do Evropské unie deset států včetně České republiky – největší rozšíření v jejích dějinách a zároveň tečka za rozdělením kontinentu, jež započalo roku 1948.

Patnáct let mezi listopadem 1989 a květnem 2004 tak zahrnulo víc změn než kterékoliv jiné poválečné patnáctiletí: obnovu demokracie, návrat soukromého vlastnictví, zánik jednoho státu a vznik dvou nových. Že se všechny odehrály pokojně a v ústavních formách, není samozřejmost – ve srovnání s tím, jak podobné zvraty probíhaly jinde v Evropě, jde o výsledek, jenž stojí za připomenutí.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou