Vídeňský kongres a Evropa po Napoleonovi

Tančící kongres

Sotva byl Napoleon roku 1814 poprvé poražen a odvezen na Elbu, sjeli se vítězové do Vídně, aby znovu uspořádali kontinent zpřeházený třiadvaceti lety válek. Vídeňský kongres zasedal od září 1814 a jeho závěrečný akt byl podepsán 9. června 1815, tedy devět dní před bitvou u Waterloo; jednání skončila dřív, než padl poslední výstřel proti navrátivšímu se císaři. Do města přijelo kolem dvou set delegací a s nimi zástupy dvořanů, důstojníků a hledačů výhod. Plesy, hony a maškarní zábavy se pořádaly takřka denně, což kníže Charles Joseph de Ligne shrnul větou, jež kongresu zůstala: „Kongres tančí, ale nepostupuje.“

Zdání ovšem klamalo. Skutečná rozhodnutí padala v úzkém kruhu velmocí, kdežto sály sloužily k tomu, aby se v nich domluvilo, co se nesmělo napsat. Předsedou byl rakouský ministr zahraničí Klemens Wenzel von Metternich (1773–1859), Rusko zastupoval osobně car Alexandr I., Prusko král Fridrich Vilém III., Rakousko císař František I. a Británii lord Castlereagh. Poraženou Francii vyslal nový král Ludvík XVIII. Charlese Maurice de Talleyranda, bývalého biskupa a bývalého Napoleonova ministra, jenž během několika týdnů proměnil postavení poraženého ve výsadu prostředníka: dovolával se práva a využil sporu vítězů o Sasko a Polsko tak obratně, že Francie usedla mezi ně jako rovná.

Nová mapa Evropy

Práci kongresu řídily dvě zásady. Legitimita znamenala, že oprávněná je jen moc odvozená z dědičného práva; panovníci dosazení Napoleonem proto museli pryč a Bourboni se vrátili na trůn ve Francii, ve Španělsku i v Neapoli. Rovnováha, vlastním jménem balance of power, žádala, aby žádný stát nemohl znovu ohrozit všechny ostatní. Francie se vrátila do hranic z roku 1792, zaplatila válečnou náhradu a strpěla dočasný pobyt cizích vojsk, rozdrcena však nebyla; kolem ní naopak vyrostl pás posílených sousedů.

Zisky si velmoci rozdaly samy. Rakousko připojilo Lombardii, Benátsko, Tyrolsko, Salcbursko, Terst a Dalmácii, výměnou se vzdalo vzdálené Belgie a v Modeně i Toskánsku usedly vedlejší habsburské větve. Prusko získalo Porýní, severní část Saska, Poznaňsko, Gdaňsk a Švédské Pomořany, čímž se poprvé pevně usadilo na západě Německa. Rusko si podrželo Finsko a Besarábii a z Varšavského knížectví vytvořilo Polské království spojené s carem osobní unií. Nizozemsko pohltilo dnešní Belgii a osobní unií k němu připadlo Lucembursko, Švédsko dostalo Norsko odňaté Dánsku coby trest za věrnost Napoleonovi, Británie si ponechala Maltu, Kapsko a Cejlon a mlčky tím stvrdila, co vyhrála na mořích. Švýcarsku byla zaručena trvalá neutralita.

Německo zůstalo rozdrobené záměrně. Namísto zaniklé Svaté říše římské i namísto Napoleonova Rýnského spolku vznikl roku 1815 Německý spolek – volné soustátí devětatřiceti států se sněmem ve Frankfurtu nad Mohanem a s trvalým předsednictvím Rakouska. Náležely do něj rovněž české království a moravské markrabství, nikoliv však Uhry a Halič. Spolek nebyl státem, nýbrž pojistkou proti sjednocení; vydržel do prusko-rakouské války roku 1866.

Svatá aliance a metternichovský systém

Dne 26. září 1815 podepsali car Alexandr I., František I. a Fridrich Vilém III. Svatou alianci, smlouvu odvolávající se na křesťanskou solidaritu a slibující vzájemnou pomoc při zachování daného stavu. Připojila se k ní většina evropských panovníků; stranou zůstali papež, osmanský sultán a Británie, za niž princ regent podepsat odmítl s poukazem na ústavní zvyklosti. Praktickým nástrojem se stala spíše čtyřaliance velmocí z listopadu 1815, jež zavedla pravidelné kongresy – v Cáchách 1818, v Opavě 1820, v Lublani 1821 a ve Veroně 1822 –, na nichž se domlouval společný postup proti revoluci. Soustavě se podle jejího strůjce říká metternichovský systém; uvnitř států se opírala o cenzuru, tajnou policii a dozor nad univerzitami, zavedený v Německém spolku karlovarskými usneseními roku 1819.

Tradičně se má za to, že šlo o pouhou restauraci, o návrat do roku 1789. Prameny ovšem ukazují jinak. Nikdo nezrušil Code civil v Porýní ani v Itálii, nikdo nevrátil francouzské církvi zabavené statky, nikdo neobnovil Svatou říši a Ludvík XVIII. sám vydal ústavní chartu s voleným parlamentem. Střízlivý závěr zní, že velmoci obnovily dynastie a hranice, nikoliv však společnost. Mezi státy se proto udržel mír po celé století, uvnitř států se však napětí hromadilo, dokud nevybuchlo.

Liberalismus, nacionalismus a socialismus

Proti obnovenému pořádku vyrostly tři myšlenkové proudy, jež určily zbytek století. Liberalismus žádal ústavu, dělbu moci, rovnost před zákonem a svobodu tisku, podnikání i shromažďování; jeho nositelem bylo vzdělané a majetné měšťanstvo a volební právo si zpravidla představoval vázané na majetek, nikoliv všeobecné. Nacionalismus vyšel z francouzské revoluce i z odporu proti Napoleonovi a tvrdil, že přirozenou jednotkou politiky je národ – čímž ohrožoval mnohonárodní říši rakouskou, osmanskou i ruskou a zároveň volal po sjednocení roztříštěné Itálie a Německa.

Třetí proud odpovídal na bídu vznikajících továrních měst. Socialismus zprvu hledal nápravu v příkladu a přesvědčování: Robert Owen zřídil ve své přádelně v New Lanarku školu i zkrácenou pracovní dobu, Henri de Saint-Simon a Charles Fourier navrhovali společenství, v nichž by práce nebyla trestem. Vedle nich stanuli Karel Marx a Bedřich Engels, jejichž Manifest komunistické strany vyšel v únoru 1848 a prohlásil hybnou silou dějin boj tříd. Zprvu si všechny tři proudy podávaly ruku proti společnému protivníkovi; teprve rok 1848 ukázal, jak snadno se rozejdou.

Praskliny v soustavě: 1820 a 1830

První otřes přišel roku 1820. V Neapoli si tajné spolky karbonářů vynutily na Ferdinandu I. ústavu a ve Španělsku donutila vzpoura vojska v Cádizu vedená plukovníkem Rafaelem del Riego krále Ferdinanda VII. přijmout liberální ústavu z roku 1812. Aliance zakročila: rakouské vojsko porazilo 7. března 1821 u Rieti neapolské povstalce a francouzská armáda obnovila roku 1823 ve Španělsku absolutismus. Madrid přesto o americké državy přišel – poslední španělská armáda v Jižní Americe podlehla 9. prosince 1824 u Ayacucha vojsku, jemuž velel Bolívarův generál Antonio José de Sucre. V prosinci 1825 potlačil car Mikuláš I. povstání ruských důstojníků zvaných děkabristé, žádajících ústavu a konec nevolnictví, a odpověděl utužením policejního dohledu.

Mez celé soustavy odhalilo řecké povstání, jež vypuklo roku 1821. Podle zásady legitimity měly velmoci pomoci sultánovi, neboť právě on byl zákonným vládcem; masakr obyvatel ostrova Chios roku 1822 však obrátil evropské veřejné mínění na stranu povstalců, do Řecka odjížděli dobrovolníci v čele s lordem Byronem a roku 1827 zničilo spojené loďstvo Británie, Francie a Ruska osmanskou flotilu u Navarina. Roku 1830 uznaly mocnosti řeckou nezávislost a o dva roky později dosadily na trůn bavorského prince Otu. Svatá aliance tím popřela vlastní zásadu a fakticky se rozpadla, ačkoliv navenek vystupovala dál jednotně.

Druhá vlna přišla roku 1830. Ve Francii se Karel X. pokusil vládnout bez parlamentu a třídenní červencová revoluce jej vyhnala ze země; trůn připadl Ludvíku Filipovi z orleánské větve a Francie se stala měšťanskou konstituční monarchií. V srpnu povstala Belgie proti nizozemské nadvládě, vyhlásila nezávislost a přijala za krále Leopolda I., začež ji Vilém I. uznal teprve roku 1839. V listopadu se vzbouřilo ruské Polsko; do podzimu 1831 bylo povstání rozdrceno, království ztratilo ústavu, sněm i vlastní vojsko a tisíce vzdělanců odešly do emigrace.

Jaro národů

Rok 1848 spojil všechny tři nové proudy najednou. Začalo se v lednu na Sicílii, rozhodující zprávu však vyslala únorová revoluce v Paříži: Ludvík Filip abdikoval, byla vyhlášena druhá republika se všeobecným volebním právem mužů a s národními dílnami pro nezaměstnané. Jejich zrušení vyvolalo v červnu krvavé dělnické povstání, po němž se zámožní voliči přiklonili k pořádku za každou cenu – a v prosinci zvolili prezidentem Ludvíka Napoleona Bonaparta, synovce zesnulého císaře.

Zprávy z Paříže zapálily kontinent. Dne 13. března 1848 povstala Vídeň, Metternich uprchl do Anglie a jeho soustava skončila; 18. března se bojovalo v Berlíně, v Uhrách se pod vedením Lajose Kossutha rozběhla vlastní revoluce, sardinský král vyhlásil válku Rakousku a v květnu zasedl ve Frankfurtu nad Mohanem první volený celoněmecký parlament. Vypracoval ústavu a nabídl císařskou korunu pruskému králi, ovšem Fridrich Vilém IV. ji odmítl přijmout z rukou poslanců.

Do léta 1849 byla revoluce poražena všude. Rakouská vojska maršála Radeckého zdolala Sardinii u Custozy roku 1848 a u Novary v březnu 1849, uherské povstání zlomila teprve ruská armáda v srpnu 1849 a frankfurtský parlament byl rozehnán. Ztraceno přesto nebylo všechno: v habsburské monarchii padly robota a poddanství, ve Francii zůstalo všeobecné volební právo mužů a jaro národů ukázalo, že národní ani sociální otázku už nelze umlčet policií. Vyřešit je měla druhá polovina století – zbraněmi států, nikoliv barikádami.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou