Napoleon a napoleonské války

Od korsického důstojníka k prvnímu konzulovi

Napoleon Bonaparte (15. 8. 1769 – 5. 5. 1821) se narodil na Korsice, rok poté, co ostrov připadl Francii, do rodiny drobného šlechtice a úředníka. V dětství mluvil italsky a korsicky, francouzsky se doučil ve vojenských školách na pevnině a v revolučním roce 1793 se vyznamenal při dobytí Toulonu; brigádním generálem se stal ve čtyřiadvaceti letech. Roku 1795 rozehnal dělostřelbou roajalistické povstání v Paříži, jako velitel italské armády pak porazil Rakušany a roku 1798 se vypravil do Egypta, kde sice zvítězil u pyramid, jeho loďstvo však zničil britský admirál Nelson u Abúkíru. Tažení skvěle posloužilo vědě – s armádou putovali učenci a byla nalezena rosettská deska, klíč k rozluštění hieroglyfů –, vojensky však skončilo bezvýchodně a generál se vrátil bez armády.

Přesto se vrátil coby vítěz, neboť dobře rozuměl tomu, čemu bychom dnes řekli obraz na veřejnosti: vydával bulletiny z bojišť a nechával se malovat v hrdinských pózách. Slabé direktorium potřebovalo silného muže a Napoleon potřeboval moc. Dne 9. listopadu 1799, osmnáctého brumairu, převzal spolu se spiklenci vládu a nechal se ustavit prvním konzulem. Roku 1802 se stal konzulem doživotním a 2. prosince 1804 se v pařížské katedrále korunoval císařem Francouzů – korunu si podle tradovaného podání nasadil sám, čímž dal najevo, že ji nedluží nikomu, ani papeži.

Vláda uvnitř: Code civil

Nesmíme přehlédnout to podstatné: Napoleon nebyl jen vojevůdce. Vnitřní správa Francie za konzulátu ukončila desetiletí zmatku. Vznikla Francouzská banka a pevná měna, byla zavedena soustava prefektů řídících departementy z Paříže, došlo k vybudování lyceí i státní vysoké školy pro úředníky a roku 1801 konkordát s papežem ukončil válku státu s církví, aniž jí vrátil zabavený majetek.

Nejtrvalejším dílem se stal Code civil, občanský zákoník vyhlášený roku 1804. Shrnul výdobytky revoluce do souvislého textu: rovnost před zákonem, zrušení feudálních vazeb, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodu vyznání, civilní sňatek a rozvod. Zároveň prozrazuje meze doby – žena byla podřízena manželovi a otcovská moc v rodině byla značná. Zákoník platí ve Francii dosud a stal se vzorem pro celou jižní i střední Evropu; sám autor prý na Svaté Heleně poznamenal, že jeho sláva netkví ve vyhraných bitvách, nýbrž právě v zákoníku.

Slavkov a Trafalgar

Proti Francii se v letech 1792–1815 postupně zformovalo sedm koalic, jejichž jádrem byla vždy Británie doplňovaná Rakouskem, Ruskem a Pruskem. Rok 1805 ukazuje povahu celého zápasu jako v zrcadle. Dne 21. října 1805 rozdrtil admirál Horatio Nelson u mysu Trafalgar spojené francouzsko-španělské loďstvo, sám v bitvě padl a Británie si zajistila vládu nad mořem na celé století. O šest neděl později, 2. prosince 1805, zvítězil Napoleon na Moravě u Slavkova v takzvané bitvě tří císařů nad spojenými vojsky rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra I. – vlákal je do útoku na zdánlivě slabé pravé křídlo a poté prorazil oslabený střed na Pratecké výšině.

Dvě bitvy, dva neslučitelné výsledky: na pevnině nebyl Napoleon k poražení, na moři nebyl k poražení nepřítel jeho. Následky Slavkova byly přesto zdrcující. Bratislavským mírem ztratilo Rakousko severní Itálii i další území, v jižním Německu vznikl francouzský Rýnský spolek, a roku 1806 se František II. vzdal titulu římského císaře. Svatá říše římská, útvar odvozující se od Karla Velikého a existující od roku 962, tím po osmi stech letech zanikla; František pokračoval už jen jako František I., císař rakouský – titul si ostatně opatrně vytvořil už roku 1804.

Řada dalších vítězství následovala. Roku 1806 rozbil Napoleon s maršálem Davoutem pruskou armádu u Jeny a Auerstedtu, roku 1807 u Friedlandu porazil Rusy a v Tylži uzavřel s carem spojenectví. Roku 1809 u Wagramu znovu pokořil Rakousko a o rok později se oženil s dcerou poraženého císaře Marií Luisou. Mezi Portugalskem a Švédskem nezbylo takřka státu, jenž by nebyl přímo či nepřímo podřízen jeho vůli; dobytá území spravovali jeho příbuzní a maršálové.

Blokáda, Španělsko a jejich cena

Zbývala Británie. Nemoha ji porazit loďstvem, sáhl Napoleon k hospodářské zbrani a roku 1806 vyhlásil kontinentální blokádu: evropským přístavům zakázal obchod i korespondenci s ostrovem. Záměr byl logický, provedení nemožné. Pašování bujelo, ceny koloniálního zboží rostly, na kontinentu chyběla bavlna a cukr, kdežto britský průmysl si našel nová odbytiště v Americe. Blokádu bylo třeba vynucovat, a k tomu bylo třeba dále dobývat – právě zde se skrývá past, do níž císařství nakonec padlo.

Prvním následkem byla válka ve Španělsku. Když Napoleon roku 1808 dosadil na madridský trůn svého bratra Josefa, povstala země v odporu, jenž neměl obdoby: nikoliv armáda proti armádě, nýbrž lid vedoucí drobnou válku, pro niž se ujal španělský název guerilla. Francouzi drželi města a ztráceli venkov, britský sbor pod velením pozdějšího vévody z Wellingtonu je vázal ze západu a císař sám později přiznal, že mu „španělský vřed“ krvácel léta.

Rusko 1812 a pád

Druhým následkem bylo tažení do Ruska. Car Alexandr I. blokádu přestal dodržovat, poněvadž ničila ruský vývoz obilí a dřeva, a Napoleon se rozhodl vynutit si poslušnost silou. V červnu 1812 překročila Velká armáda, čítající kolem šesti set tisíc mužů z celé Evropy, řeku Němen. Rusové ustupovali a ničili za sebou zásoby; jediná velká bitva se odehrála 7. září 1812 u Borodina a byla nejkrvavějším jednodenním střetnutím napoleonských válek, aniž přinesla rozhodnutí. Francouzi vstoupili do vylidněné Moskvy, jež zanedlouho vzplála, a čekali na mír, který nepřišel. Ústup zahájený v říjnu se změnil v katastrofu: mráz, hlad a útoky kozáků pohltily armádu takřka celou. Domů se vrátil zlomek mužů.

Zpráva o zkáze rozhoupala celou Evropu. Prusko, Rakousko, Rusko, Švédsko a Británie vytvořily poslední koalici a 16. – 19. října 1813 porazily císaře u Lipska v takzvané bitvě národů, největším střetnutí evropských dějin před první světovou válkou; k porážce přispěl i bývalý francouzský maršál Jean Bernadotte, tehdy již švédský korunní princ. Spojenci vstoupili roku 1814 do Paříže, Napoleon abdikoval a byl vypovězen na ostrov Elbu, přičemž mu byl ponechán císařský titul. Na francouzský trůn se vrátili Bourboni v osobě Ludvíka XVIII.

Poslední dějství trvalo sto dní. V březnu 1815 se Napoleon vylodil ve Francii, vojsko vyslané proti němu přešlo na jeho stranu a král uprchl. Rozhodnutí padlo 18. června 1815 u Waterloo v Belgii, kde britská vojska Wellingtonova odolávala francouzským útokům do chvíle, než na bojiště dorazil pruský sbor maršála Blüchera. Poražený císař byl internován na Svaté Heleně, opuštěném ostrově uprostřed Atlantiku, kde roku 1821 zemřel. Zanechal po sobě zpustošený kontinent, statisíce mrtvých – a zároveň zákoník, metrickou soustavu, moderní správu a představu národa ve zbrani, jíž se 19. století už nezbavilo.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou