Jan Maria Vianney

Venkovský kněz, jenž nikdy nevynikl ve studiu ani nezastával žádný úřad, a přesto za ním na sklonku života jezdily do zapadlé vesnice desetitisíce lidí ročně. Do dějin vešel jako farář arský.

Narodil se roku 1786 u Lyonu do selské rodiny a dětství prožil v čase, kdy revoluce zavřela kostely a kněze, kteří odmítli přísahat na občanské zřízení duchovenstva, poslala do vyhnanství nebo na smrt. Mši svatou poznal jako něco, co se slouží tajně ve stodolách. Ke studiu se dostal až v jednadvaceti letech a latina mu šla tak špatně, že ho ze semináře posílali zpátky; roku 1809 ho navíc odvedli do Napoleonovy armády, k pluku se opozdil a víc než rok se skrýval v horách jako dezertér. Kněžské svěcení dostal roku 1815 spíše z ohledu na jeho zbožnost než na výsledky zkoušek. Roku 1818 ho poslali do Arsu, vsi se dvěma sty obyvateli, kde do kostela chodil málokdo. Vianney tam zůstal jednačtyřicet let. Zavíral hospody a taneční zábavy, sám žil o bramborách, vyučoval děti katechismu a roku 1824 zřídil útulek a školu pro opuštěné dívky. Od třicátých let za ním začali proudit poutníci ke zpovědi – v posledních letech sedával ve zpovědnici i šestnáct hodin denně. Několikrát se pokusil z fary uprchnout do kláštera a pokaždé se vrátil. Zemřel 4. srpna 1859.

Jeho význam je v tom, čím nebyl: nezaložil řád, nenapsal knihu, nevedl diecézi. Ukázal ale, že obyčejný farář může být v porevoluční Francii, kde církev ztratila majetek i samozřejmou autoritu, znovu autoritou – ne postavením, nýbrž tím, jak žije. Na tomto vzoru se pak stavěla výchova kněží po celé 19. století.

Blahořečen byl roku 1905, svatořečen 31. května 1925 Piem XI. a roku 1929 prohlášen patronem farních kněží. Svátek má 4. srpna, zobrazuje se v obnošené klerice se štolou a růžencem.