Klasicismus, empír, biedermeier a romantismus

Rozum a pravítko

Kolem poloviny 18. století se evropské umění odvrátilo od barokního neklidu. Osvícenství žádalo jasnost, řád a účel – a za vzor si vzalo to, co jednou za dokonalé platilo už dávno: antiku. Nový sloh dostal jméno klasicismus a jeho měřítkem nebyla nádhera, nýbrž účelnost a jednoduchost. Stavba měla být srozumitelná na první pohled, takže se ustálil takřka nezaměnitelný slovník tvarů: trojúhelníkový štít nad průčelím, řady sloupů se zjednodušenými hlavicemi a sochařská výzdoba opsaná z řeckých a římských vzorů. Kdo dnes stojí před soudní budovou, divadlem či bankou z 19. století, dívá se zpravidla na chrám převlečený do úřadu.

Sloh přišel v pravou chvíli. Města rostla a středověké hradby už nikoho neochránily; tam, kde padly, zbyl pás volné půdy jako stvořený pro bulváry, tedy široké velkoměstské třídy, a podél nich pro veřejné budovy nové doby. Nejslavnější příklady zanechala Francie – pařížský Pantheon, zámeček Malý Trianon a průčelí na náměstí Svornosti, Place de la Concorde.

Malířství ovládl Jacques Louis David (1748–1825), zastánce Velké francouzské revoluce a posléze dvorní malíř císaře Napoleona. Jeho dílo se dělí přesně podle toho, komu právě sloužil: k revolučnímu období patří Smrt Sokratova s antickým námětem, k napoleonskému plátna Napoleon překračuje Alpy a Korunovace císaře Napoleona I. a císařovny Josefíny. Sochařství zůstalo u antických mistrů věrné déle než malba; Francouz François Rude (1784–1855) vyzdobil svými plastikami pařížský Vítězný oblouk a jeho reliéf Marseillaisa patří k nejznámějším dílům celého slohu.

Od císařského empíru k měšťanskému biedermeieru

Klasicismus dostal ve Francii pokračovatele s velmi konkrétním objednavatelem. Empír – sloh císařský, jak napovídá samo jméno – vyšel z klasicistních zásad, ovšem sloužil k oslavě jediného muže. Napoleon zadával stavby připomínající jeho vítězství a nejtrvalejší z nich je pařížský Vítězný (Triumfální) oblouk. Francie se tak stala kolébkou obou slohů zároveň a v první polovině 19. století se odtud rozšířily po celém kontinentu: klasicismem se inspiruje Braniborská brána v Berlíně, empírové budovy vyrostly v Římě, v Mnichově i v dalších evropských městech včetně českých zemí. Sloh nezůstal na fasádách, nýbrž vstoupil dovnitř – nábytek dostal přísné geometrické linie a výjevy z antické mytologie.

Vedle císařského patosu se ovšem v německých, rakouských a českých městech usadilo cosi zcela opačného. Biedermeier nebyl slohem paláců, nýbrž měšťanského bytu; zajímal se o pohovku, sekretář, hodiny a květinu v okně. Vyznával řád, zákonitost, jednoduchost, střídmost a harmonii a mimo střední Evropu se prakticky neprosadil, zato si jej oblíbilo i leckteré šlechtické sídlo. Mělo to svůj důvod. V době cenzury a policejního dohledu bylo veřejné mínění umlčeno, a tak lidé hledali útěchu v rodinném kruhu, kde směli nerušeně pěstovat, co se na ulici pěstovat nedalo – včetně vlasteneckého cítění.

Odtud plynou i ostatní záliby té doby. Příroda se stala únikem před politikou a platila za idylické místo, kam se chodí na výlet a kde nikdo nekontroluje, o čem se mluví; oblibě se těšily rovněž kavárny a cukrárny. Za tím vším ovšem stojí docela věcná proměna: měšťanstvo bylo vzdělanější než dřív, dělalo úřednickou kariéru, podnikalo a bohatlo z rozvíjejícího se průmyslu. Získalo tak stabilitu nezávislou na šlechtě – a s ní i vlastní vkus, jejž nemuselo od nikoho opisovat.

Romantismus: vzpoura citu

Proti souměrnosti klasicismu i chladné vypočítavosti empíru se zvedla protiváha. Romantismus, zrozený na britských ostrovech, postavil na první místo cit, fantasii a lidskou individualitu. Jeho tvůrci se odvrátili od antické míry a obdivovali středověké legendy a příběhy o hrdinech; klid nacházeli ve zříceninách a v nespoutané přírodě a za hrdiny si volili postavy žijící nekonvenčním způsobem života. S tím souviselo znovuobjevení starých hrdinských eposů – v Británii ožily příběhy o králi Artušovi, v německých zemích Píseň o Nibelunzích. Právě zde se umělecký směr dotýká politiky: obrátí-li se národ ke svým dávným zpěvům, obvykle si vzápětí položí otázku, kdo je a co mu náleží.

Literatura vydala v každé zemi vlastní podobu. V Anglii tvořila jezerní škola poesii o přírodě a jejím vztahu k člověku, k níž patří John Keats (1795–1821) a William Wordsworth (1770–1850); George Gordon Byron (1788–1824) stavěl své hrdiny do opozice vůči dobovým konvencím i národnímu útlaku, a to na pozadí revolučních událostí. Německý romantismus zastupuje Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) románem Utrpení mladého Werthera o lásce a bolesti a bratři Jacob (1785–1863) a Wilhelm Grimmové (1786–1859), sběratelé pohádek a bájných příběhů. Ve Francii psali Victor Hugo (1802–1885) a Alexandre Dumas starší (1802–1870), v Polsku Adam Mickiewicz (1798–1855) a v Rusku Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837), autor románu ve verších Evžen Oněgin.

Hudba, plátno a angažovaný malíř

V hudbě znamenal romantismus především vítězství opery. K jejím klasikům náleží Richard Wagner (1813–1883), sahající po germánských bájích, italský Giuseppe Verdi (1813–1901) a Polák působící ve Francii Fryderyk Chopin (1810–1849), jenž z klavíru učinil nástroj osobní zpovědi.

Malířství se vydalo dvěma cestami. Jedna vedla do krajiny: Angličan John Constable (1776–1837) zachycoval krajinné scenérie takové, jaké skutečně jsou, tedy proměnlivé počasím i náladou. Druhá mířila přímo do dějin. Objevil se angažovaný malíř, vymezující se proti občanským i národně osvobozeneckým válkám, a jeho nejsilnějším představitelem je Španěl Francisco Goya (1746–1828), autor proslulé Nahé Maji. Grafický cyklus Hrůzy války a obraz Popravy 3. května 1808 nemají s hrdinským patosem Davidových pláten nic společného; ukazují válku z pohledu toho, kdo stojí před hlavněmi.

Neogotika a památky v českých zemích

Romantismus se nakonec dostal i k architektuře – a obrátil ji naruby. Zatímco klasicismus napodoboval antiku, romantické stavby se inspirovaly minulostí a exotikou; antický vzor vystřídala středověká gotika a vznikl tak první z historisujících slohů, neogotika. Stavěly se imitace středověkých hradů i umělé zříceniny, tedy nově vybudované ruiny, jež měly vypadat, jako by je rozhlodal čas. Nejznámější neogotickou stavbou je londýnský Westminsterský palác, dílo architekta sira Charlese Barryho (1795–1860). Šlechta k tomu zakládala rozlehlé anglické lesoparky s altánky, letohrádky, sochami a exotickými stavbami v neomaurském slohu či v čínském stylu.

Doba se podepsala i na českých zemích. Klasicistní stavbou s empírovými prvky je zámek Kačina, jejž si nechal postavit nejvyšší purkrabí Království českého Jan Rudolf Chotek (1748–1824). Klasicistní rysy nese pražské Nosticovo divadlo i divadlo v Teplicích, kdežto Lednicko-valtický areál spojuje francouzskou zahradu s anglickým lesoparkem a neogotiku s klasicismem tak šťastně, že byl zapsán na seznam UNESCO. V hudbě omezily josefínské reformy kulturní život natolik, že sváteční mše zůstaly takřka jedinou příležitostí, jak se do hudební produkce aktivně zapojit; právě z tohoto prostředí vzešel Jakub Jan Ryba (1765–1815) se svou Českou mší vánoční. Pražská opera získala mimořádné postavení pod vedením průkopníka romantické hudby Carla Marii von Webera (1786–1826) a literární romantismus zastoupil v Českém království básník Karel Hynek Mácha (1810–1836).

Slohy a jejich doba

Tři slohy, tři objednavatelé. Klasicismus vyrostl z osvícenské důvěry v rozum a nabídl státu, jenž se chtěl jevit rozumným, důstojné rámování; empír z něj učinil služebníka jediné vůle a jediné slávy, takže s pádem císaře roku 1815 ztratil svého plátce. Vídeňský kongres vrátil trůny, nikoliv však jistotu, a léta, jež následovala, byla dobou zamlčeného očekávání. Přesně do ní zapadá biedermeier: nemůže-li měšťan mluvit na náměstí, zařídí si aspoň salon.

Romantismus je protipólem obojího. Odmítl měřit a napodobovat vzory, jež zná každý, a hledal pravdu v citu, ve zřícenině a v dávném zpěvu. Právě proto se stal spojencem probouzejících se národů – kdo sbírá pohádky, obnovuje eposy a maluje popravčí četu, vypráví zároveň o tom, kým jeho národ je a co se mu stalo. Sotva pokolení po Máchově Máji vyšli lidé roku 1848 na barikády s požadavky, jež se předtím dlouho učili vyslovovat v básních. Umělecké slohy tedy nejsou pouhou výzdobou dějin; jsou způsobem, jímž se doba vyjadřuje dřív, než si troufne promluvit nahlas.

Jak šel čas