Velká francouzská revoluce

Země, jež nemohla platit

Francie osmdesátých let 18. století byla nejlidnatější zemí západní Evropy a zároveň zemí zadluženou tak, že úroky pohlcovaly kolem poloviny státních příjmů. Dluh nadělaly války – sedmiletá válka skončila porážkou a ztrátou kolonií, podpora amerických povstalců proti Británii přišla draho a vítězství z ní vytěžili jiní. K tomu se přidaly nákladné dvorské výdaje a od roku 1783 řada neúrodných let; podíl na nich měla i erupce islandské sopky Laki, jejíž popel na několik sezon ochladil evropské podnebí. Cena chleba, tedy základní potraviny chudiny, vyskočila do výše, jež v Paříži znamenala hlad.

Zemi svazovalo rozdělení do tří stavů, vycházející ze středověké představy o trojím lidu. Duchovenstvo a šlechta tvořily dohromady zhruba dvě procenta obyvatel, držely úřady, vyšší armádní hodnosti i vlastní soudnictví a byly osvobozeny od hlavních daní. Třetí stav, tedy zbývajících více než devadesát procent, zahrnoval bohaté bankéře i venkovské nádeníky a platil všechno: královské daně, církevní desátek i vrchnostenské dávky. Abbé Emmanuel Joseph Sieyès shrnul poměry v pamfletu, jenž se stal nejcitovanějším textem roku 1789: „Co je třetí stav? Všechno. Čím byl dosud? Ničím. Co požaduje? Aby se stal něčím.“

Od generálních stavů k Bastile

Když se pokusy o daňovou reformu rozbily o odpor privilegovaných, nezbylo Ludvíku XVI. než svolat generální stavy – sněm, jenž nezasedal od roku 1614. Sešly se ve Versailles v květnu 1789 a hned narazily na otázku hlasování. Třetí stav měl sice dvojnásobný počet poslanců, hlasovalo se však po stavech, takže jej dva privilegované stavy vždy přehlasovaly. Poslanci třetího stavu se proto v červnu prohlásili Národním shromážděním a v míčovně přísahali, že se nerozejdou, dokud nedají zemi ústavu. Dne 9. července se přejmenovali na Ústavodárné národní shromáždění.

Král stahoval k Paříži vojsko a odvolal oblíbeného ministra financí Neckera. Město odpovědělo 14. července 1789 útokem na Bastilu, starou pevnost sloužící coby vězení. Vojensky nešlo o nic významného – uvnitř sedělo sedm vězňů –, kořistí však byly zbraně a střelný prach a symbolika byla dokonalá: padl dům, v němž se vězňové ocitali z královy libovůle. Datum se stalo francouzským národním svátkem. V srpnu zrušilo shromáždění feudální výsady a 26. srpna 1789 přijalo Deklaraci práv člověka a občana, jež vyhlásila rovnost před zákonem, svobodu slova a vyznání, právo na majetek a zásadu, že svrchovanost náleží národu. Francie se jako první země v Evropě zároveň rozhodla zrovnoprávnit Židy.

Konstituční monarchie a válka

Následující dva roky vypadaly jako klidná cesta k umírněnému uspořádání. Ústava přijatá v září 1791, kterou král podepsal, zaváděla konstituční monarchii: panovník si ponechal výkonnou moc a právo odkládacího veta, zákony však vydávalo volené shromáždění. Právě tehdy vznikla dodnes užívaná politická mluva – umírnění poslanci sedávali napravo, radikálové nalevo, a odtud pochází pravice a levice.

Rovnováha vydržela sotva rok, a to ze dvou důvodů. Prvním byla církevní politika: shromáždění zabavilo církevní majetek a žádalo po kněžích přísahu státu, což papež Pius VI. odsoudil a rozštěpil tím zemi na přísežné a nepřísežné duchovní. Druhým byla zahraniční hrozba. Evropští panovníci sledovali dění s obavami – rakouský císař Leopold II. a pruský král Fridrich Vilém II. vydali roku 1791 pilnickou deklaraci žádající návrat předrevolučních poměrů – a král sám tajně vyzýval cizí dvory k zásahu. V dubnu 1792 vyhlásila Francie válku Rakousku. Do ohrožené armády proudili dobrovolníci a mezi jejich písněmi zazněla poprvé i pozdější hymna Marseillaisa.

Republika a poprava krále

Válka změnila revoluci v její vlastní protiklad. Vpád spojených vojsk vyvolal v Paříži 10. srpna 1792 povstání, jehož předním mluvčím byl Georges Danton; dav dobyl královský palác Tuilerie, panovník byl zbaven moci a uvězněn. Následovaly zářijové masakry vězňů, vypsání voleb do Národního konventu s právem hlasu pro každého dospělého muže a 20. září 1792 zastavení pruské armády u Valmy. Hned nazítří konvent zrušil monarchii a vyhlásil první republiku.

O králově osudu rozhodlo řízení, v němž byl obžalovaný odsouzen shromážděním, jež bylo zároveň jeho soudcem. Konvent shledal Ludvíka vinným takřka jednomyslně, hlasování o trestu však bylo těsné a rozdílem několika hlasů zvítězila smrt. Dne 21. ledna 1793 byl Ludvík XVI. popraven gilotinou; podle záznamů stačil prohlásit, že umírá nevinen a odpouští svým soudcům, načež jeho hlas přehlušily bubny. Marie Antoinetta jej následovala v říjnu téhož roku. Evropa odpověděla širokou koalicí a Francie se ocitla ve válce téměř se všemi sousedy, k čemuž se přidalo rozsáhlé roajalistické a katolické povstání ve Vendée.

Teror

Tradičně se má za to, že teror byl výbuchem lidové zuřivosti. Prameny ovšem ukazují spíše chladnou soustavu: revoluční tribunál soudil bez odvolání, zákon o podezřelých umožňoval zatknout kohokoliv a moc se soustředila v Výboru pro veřejné blaho. Jeho nejvlivnějším členem se stal od července 1793 Maximilien Robespierre, právník zvaný pro svou nepodplatitelnost Neúplatný, spolu se Saint-Justem, jenž žádal trestat nejen zrádce, nýbrž i lhostejné. Novinář Jean-Paul Marat obhajoval ve svém listu Přítel lidu zabíjení ve jménu vyššího blaha, sám však byl v červenci 1793 zavražděn ve vaně.

Syntéza obou pohledů zní asi takto: teror byl nástrojem vlády, jež se cítila obklíčena zvenčí i zevnitř, a proto pokládala násilí za rychlejší než přesvědčování. Nejprve padli girondisté, tedy umírněné křídlo, poté hébertisté z levice a v dubnu 1794 i Danton, jenž si dovolil žádat mírnění. Odhady mluví o zhruba sedmnácti tisících popravených po rozsudku a o desítkách tisíc dalších obětí ve vězeních a v občanské válce; ve Vendée si potlačení povstání vyžádalo přes sto tisíc životů a část historiků je označuje za první moderní genocidu, jiní upozorňují, že šlo o krutou, avšak oboustrannou válku. Souběžně probíhalo odkřesťanštění: rušily se svátky, zaváděl se revoluční kalendář s desetidenním týdnem a kostely se měnily v chrámy kultu Rozumu a posléze Nejvyšší Bytosti.

Robespierra nakonec smetla logika, již sám nastolil. Když prohlásil, že seznam zrádců není uzavřen, přestali si být jistí i členové konventu. Dne 27. července 1794, devátého thermidoru podle revolučního kalendáře, byl zatčen a nazítří popraven.

Direktorium a cesta k převratu

Thermidorský převrat teror ukončil, republiku však zanechal bez věrohodné myšlenky. Ústava z roku 1795 svěřila výkonnou moc pětičlennému direktoriu a zákonodárnou dvěma komorám, přičemž volební právo vázala na majetek. Nastal takzvaný bílý teror, odveta namířená proti jakobínům, a země se potácela mezi znehodnocenou měnou, spekulací a hrozbou z obou krajů politického spektra – roajalisté chtěli zpět krále, sansculoti zpět rovnost.

Vládu drželo při životě vojsko a vojsko vítězilo. Právě zde se prosadil mladý dělostřelecký generál Napoleon Bonaparte, jenž roku 1795 rozehnal roajalistické povstání v Paříži a v italském tažení porazil Rakušany. Dne 9. listopadu 1799, osmnáctého brumairu, rozehnal se svými granátníky zákonodárné sbory a nechal se ustavit prvním konzulem. Desetiletí, jež začalo hledáním ústavy, skončilo vojenským převratem – ovšem s výsledky, jež se odčinit nedaly: zrušené stavovské výsady, rovnost před zákonem, občanské vlastnictví půdy a myšlenka národa coby držitele svrchovanosti. Právě to Napoleon roznesl po Evropě na bodácích.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou