Osvícenství a vznik USA

Odvaž se vědět

Osmnácté století si dalo za úkol prověřit rozumem všechno, co dosud platilo z tradice. Osvícenství není uzavřená nauka, nýbrž postoj: pravdivé je to, co obstojí před zkoumáním, nikoliv to, co posvětila autorita. Immanuel Kant je shrnul do latinského hesla sapere aude – odvaž se vědět – a doplnil, že osvícenství znamená vymanit se z nezletilosti, již si člověk zavinil sám tím, že se bojí užívat vlastní hlavu.

Půdu připravily dva myšlenkové proudy, jež spolu vedly celé století spor. Racionalismus vycházející z Descarta pokládal za spolehlivý zdroj poznání rozum a jeho vlastní logiku. Proti němu stál britský empirismus, pro nějž je jediným zdrojem poznatků smyslová zkušenost a pokus. John Locke to vyhrotil obrazem, jenž se stal proslulým: lidská mysl je při narození tabula rasa, nepopsaná deska, a vrozené ideje neexistují. Odtud vede přímá cesta k důvěře v přírodní vědy, k Encyklopedii Denise Diderota, jež měla shrnout veškeré vědění epochy, a rovněž k deismu – přesvědčení, že Bůh sice svět stvořil a nastavil jeho zákony, dále však do lidských osudů nezasahuje. Odpovědnost za uspořádání společnosti tím padla celá na člověka.

Odkud pochází moc

Politický dopad osvícenství stojí na trojici myslitelů. John Locke (1632–1704) postavil ve Dvou pojednáních o vládě z roku 1689 tvrzení, jež znělo tehdejším panovníkům jako rouhání: lidé mají přirozená práva na život, svobodu a majetek už před vznikem státu, vláda vzniká jejich souhlasem a ztrácí oprávnění ve chvíli, kdy tato práva sama porušuje. Moc tedy nepochází od Boha, nýbrž z lidu, a lid ji smí odejmout.

Charles Louis de Montesquieu (1689–1755), kritik francouzského absolutismu, na Locka navázal a v díle O duchu zákonů z roku 1748 dovodil, proč pouhá dobrá vůle vládce nestačí. Kdo drží moc, sahá po ní víc; zastavit ji může jedině jiná moc. Odtud pochází zásada dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, jež se mají navzájem hlídat a brzdit. Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) zašel nejdál. Ve Společenské smlouvě z roku 1762 prohlásil za jediného nositele svrchovanosti lid a v Rozpravě o původu nerovnosti mezi lidmi tvrdil, že člověk se rodí dobrý a kazí jej teprve společnost se soukromým vlastnictvím. Zbývá dodat Voltaira (1694–1778), člena Francouzské akademie, jenž nevytvořil soustavu, zato po celý život zesměšňoval církevní nesnášenlivost a soudní zvůli – a právě posměch bývá účinnější než traktát.

Třináct kolonií

Britská Amerika nebyla chudým okrajem světa. Třináct kolonií na atlantickém pobřeží mělo kolem roku 1770 přes dva miliony obyvatel, vlastní zákonodárné sbory, hustou síť novin a nejvyšší gramotnost v tehdejším anglofonním světě. Přes 90 % lidí se živilo zemědělstvím: na jihu plantážemi tabáku, rýže a později bavlny, obdělávanými prací otroků, na severu drobnými farmami, loděnicemi, železářstvím a soukenictvím.

Vztah k mateřské zemi upravovala zásada merkantilismu: kolonie dodává suroviny a odebírá hotové zboží, přičemž obchod smí vést jen po britských lodích. Vlastní průmysl byl proto úmyslně brzděn a královské nařízení z roku 1763 navíc zakázalo osídlování za hřebenem Apalačského pohoří, aby se předešlo dalším válkám s indiánskými kmeny. Kolonisté měli vlastní sněmy, v londýnském parlamentu však ani jediného poslance. Dokud po nich nikdo nic nechtěl, nevadilo to. Jakmile začal Londýn vybírat daně, stalo se to jádrem sporu.

Spor o daně

Rozbuškou byl paradoxně britský úspěch. Sedmiletá válka v letech 1756–1763, jež v Americe začala už roku 1754 a jíž se účastnily indiánské kmeny na obou stranách, přinesla Británii Kanadu a Floridu, vytlačila Francii ze severoamerické pevniny – a zdvojnásobila státní dluh. Vláda usoudila, že mají-li kolonie z ochrany britského vojska prospěch, mají se na jeho vydržování podílet. Roku 1765 zavedl kolkový zákon první přímou daň: kolkem musely být opatřeny noviny, úřední listiny, letáky i hrací karty.

Odpověď byla prudší, než kdokoliv čekal. Nešlo o výši částky, nýbrž o zásadu, kterou shrnuje heslo „žádné zdanění bez zastoupení“ – parlament, v němž kolonie nemají hlas, nesmí rozhodovat o jejich penězích. Vznikaly tajné spolky Sons of Liberty, výběrčí rezignovali, zboží se bojkotovalo a devět kolonií vyslalo delegáty na společný kongres do New Yorku. Kolkovné bylo odvoláno, cla však zůstala a napětí rostlo. Dne 5. března 1770 zastřelili britští vojáci v šarvátce před celnicí pět Bostoňanů; rytina Paula Revera z události udělala bostonský masakr a ukázala, co dokáže obraz s veřejným míněním.

Vyvrcholením se stal 16. prosinec 1773. Skupina kolonistů, část z nich přestrojena za Mohawky, vnikla v bostonském přístavu na tři lodě Východoindické společnosti a naházela do moře 342 beden čaje. Přestrojení nemělo nikoho zmást; šlo o symbol – aktéři dávali najevo, že se cítí být spíše Američany než britskými poddanými. Londýn odpověděl roku 1774 donucovacími zákony, jimiž uzavřel bostonský přístav a omezil samosprávu Massachusetts. Trest měl kolonie zastrašit, místo toho je spojil.

Deklarace nezávislosti

Na podzim 1774 se sešel ve Filadelfii první kontinentální kongres, ještě s cílem vymoci nápravu, nikoliv rozchod. Když v dubnu 1775 padly u Lexingtonu a Concordu první výstřely, převzal druhý kontinentální kongres roli faktické vlády, postavil kontinentální armádu a jmenoval jejím vrchním velitelem virginského plantážníka George Washingtona.

Dne 4. července 1776 přijal kongres Deklaraci nezávislosti, sepsanou v komisi pěti mužů, jejíž text formuloval Thomas Jefferson a jejímiž dalšími členy byli mimo jiné Benjamin Franklin a John Adams. Lockovská stavba je zjevná na první pohled: všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, mají nezcizitelná práva na život, svobodu a hledání štěstí, vlády jsou zřizovány k jejich ochraně a odvozují svou moc ze souhlasu ovládaných; poruší-li vláda tento účel, má lid právo ji změnit či svrhnout. Následuje dlouhý seznam králových provinění – dokument tedy netvrdí, že se kolonie vzbouřily, nýbrž že koruna porušila smlouvu jako první.

Válka a Yorktown

Vojensky vypadala věc dlouho beznadějně. Británie měla nejlepší námořnictvo světa, žoldnéřské hesenské pluky a podporu části osadníků věrných králi, tzv. loajalistů. Washingtonova armáda ustupovala a rozpadala se; obrat morálky přinesl až odvážný noční přechod řeky Delaware plné ledových ker o Vánocích 1776 a překvapivé vítězství u Trentonu.

Skutečný zlom nastal roku 1777 u Saratogy, kde se vzdala celá britská severní armáda. Vítězství přesvědčilo Paříž, že Američané mohou vyhrát, a Francie vstoupila roku 1778 do války otevřeně: penězi, loďstvem a expedičním sborem asi šesti tisíc mužů pod velením hraběte de Rochambeau. Jako dobrovolník a Washingtonův blízký spolupracovník se proslavil mladý markýz de La Fayette. Nepřímo pomohlo Španělsko, jež vázalo britské síly v Karibiku a v Mexickém zálivu, a Nizozemí úvěry a dodávkami zbraní. Rozhodnutí padlo 19. října 1781 u Yorktownu: francouzské loďstvo odřízlo pobřeží, spojená vojska sevřela sbor lorda Cornwallise a britská armáda kapitulovala. Pařížským mírem roku 1783 uznala Británie nezávislost Spojených států.

Ústava a její meze

Válka skončila, stát však téměř neexistoval. První uspořádání ponechávalo kongresu tak málo pravomocí, že nedokázal ani vybírat daně. Ústavní konvent ve Filadelfii proto roku 1787 vypracoval ústavu Spojených států – dodnes platný text, jenž prakticky uskutečnil, co Montesquieu jen navrhl. Moc zákonodárná náleží dvoukomorovému kongresu, výkonná volenému prezidentovi, soudní nezávislým soudům, přičemž každá z nich může druhé zasáhnout do rozhodnutí. Vedle toho se moc dělí ještě podruhé, mezi federaci a jednotlivé státy. Roku 1789 se stal prvním prezidentem George Washington a roku 1791 doplnilo ústavu prvních deset dodatků, tzv. Listina práv, zaručujících svobodu slova, tisku, shromažďování a náboženství i právo na spravedlivý proces.

Tím jsme u rozporu, jenž nelze zamlčet. Republika hlásající rovnost všech lidí ponechala v platnosti otroctví, jehož se ostatně účastnili i Washington a Jefferson; ženy neměly politická práva a původní obyvatelé byli z nového uspořádání vyloučeni docela. Přesto vzniklo něco bezpříkladného: rozsáhlý stát bez krále, spravovaný podle psané ústavy a odvozující svou moc od občanů. Evropa to zaznamenala okamžitě, a nejpozorněji ji sledovala Francie, jež americké povstání financovala – a za osm let po Yorktownu si prošla revolucí vlastní.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou