Tvrdil, že vesmír je nekonečný a Země není jeho středem. Udělali z něj kardinála

Obvyklá představa říká, že na středověké univerzitě se směla opakovat jen povolená nauka a že za odchylku hrozila hranice. Prameny ovšem ukazují jinou praxi. Když pařížský biskup Étienne Tempier roku 1277 zakázal výuku několika aristotelských tezí, přednášely se napříště v Orléansu – a mezi zakázanými byla i Aristotelova věta o jedinečnosti Země. Biskup ji odsoudil proto, že podle něj mohla Boží moc stvořit tisíce dalších obydlených světů, ať se to Aristotelovi líbí, nebo ne.

O dvě století později na to navázal Mikuláš Kusánský (1401–1464). Argumentoval prostě: obloha je poseta nesčetnými hvězdami, tak proč by některá z nich nemohla být planetou či měsícem a proč by naše Země neměla odjinud svítit stejně jako hvězdy nám? Byl si jist, že Bůh stvořil nekonečné množství světů, že Země není středem vesmíru a že vesmír je nekonečný a rozpíná se – což astronomové potvrdili až na počátku 20. století. Šel ještě dál a zpochybnil univerzalistický nárok církve otázkou, zda jsou papežové i jinde. Kacířem prohlášen nebyl; stal se vůdčím teologem basilejského koncilu a kardinálem. Rigidita, s níž se středověk obvykle spojuje, přišla výrazně později – nikoliv v době disputací, nýbrž po ní.