Doba železná a doba římská

Proč zvítězilo železo

Zpracování železa vzniklo na Blízkém východě, kde se s ním pracovalo zhruba od 15. století př. Kr.; širokého rozšíření dosáhlo po roce 1200 př. Kr. a do střední Evropy dorazilo kolem roku 800 př. Kr. Vysvětlení bývá prosté: železo je tvrdší. Tvrzení ovšem neobstojí – čerstvě vytavené a vykované železo je měkčí než dobrý bronz a rychleji rezaví. Teprve nauhličením a kalením z něj vznikne ocel, jež bronz překoná.

Skutečná výhoda leží jinde. Železná ruda je takřka všude, kdežto cín se musel vozit ze vzdálenosti tisíců kilometrů. Kdo chtěl bronzový meč, potřeboval obchodní síť a bohatství; kdo chtěl železný, potřeboval bažinatou louku s železitou rudou, dřevěné uhlí a kováře. Nový kov proto nezlepšil výzbroj knížat, nýbrž rozšířil ji mezi obyčejné lidi. Vznikla dvě samostatná řemesla: hutnictví, jež v šachtových pecích redukovalo rudu na houbovité železo, a kovářství s kladivem, kleštěmi a kovadlinou. Železné radlice, kosy, srpy, nože a dláta zlevnily práci na poli i v dílně a železné hroty šípů a kopí zlevnily válku.

Halštatská doba a Býčí skála

Starší dobu železnou (zhruba 800–450 př. Kr.) nazýváme halštatskou podle Hallstattu, městečka jihovýchodně od Salcburku, kde se od 19. století zkoumalo pohřebiště s více než tisícem hrobů. Zdejší bohatství pocházelo ze soli, jež se tu dobývala hlubinnými doly a rozvážela po celém Podunají. V českých zemích odpovídají období kultura bylanská ve středních Čechách, horákovská na Moravě a platěnická na východě.

Nejznámější a nejspornější halštatský nález u nás pochází z jeskyně Býčí skála v Moravském krasu. Roku 1869 zde bratři Felklové objevili jedenáct centimetrů vysokou bronzovou sošku býčka s železnými vykládanými pruhy a skleněnýma očima – patrně dovezenou z jihu. Nález přivedl do jeskyně moravského lékaře a archeologa Jindřicha Wankela (1821–1897) a ten roku 1872 odkryl pozůstatky zhruba čtyřiceti lidí, převážně mladých žen, spolu se zbytky čtyřkolových vozů, bronzovými nádobami, zlatými a jantarovými ozdobami a obilím. Řada koster nesla stopy useknutých končetin.

Wankel vyložil nález jako pohřeb knížete provázený hromadnou obětí služebnictva a takový obraz se drží v populárních výkladech dodnes. Novější rozbory jej však zpochybňují: kosti nepatří jedné události, chybí ústřední hrob a část poranění mohla vzniknout až po smrti. Vedle obětiště se proto uvažuje o kultovním místě používaném dlouhodobě, o pohřebišti obětí válečné události, či dokonce o druhotném uložení ostatků. Vzhledem k tomu, že Wankelův výzkum proběhl podle měřítek své doby a přesná poloha nálezů se nezachovala, spor patrně nikdy nerozhodneme.

Keltové a jejich oppida

Mladší doba železná, zvaná laténská podle naleziště La Tène u Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, trvala od poloviny 5. století př. Kr. do přelomu letopočtu. Nositelem jsou Keltové – první obyvatelé našich zemí, jež známe jménem, poněvadž o nich psali řečtí a římští autoři. Sami po sobě písemné zprávy nezanechali; jejich kněží, druidové, podle Caesara odmítali své učení svěřit písmu.

Ve 2. století př. Kr. začínají Keltové budovat oppida, opevněná výšinná sídla o desítkách hektarů, jež bývají označována za první města na našem území. Největším je Závist u Zbraslavi jižně od Prahy s plochou kolem 170 ha, hospodářsky nejvýznamnějším Stradonice u Nižboru na Berounsku; na Moravě, na cestě k baltskému jantaru, leželo Staré Hradisko u Protivanova, dále pak Třísov, Hrazany a České Lhotice. Uvnitř hradeb se soustředila řemesla, jaká vesnice neuživí: hrnčířství na hrnčířském kruhu, sklářství, smaltování, kovolitectví a mincovnictví. Keltové razili zlaté a stříbrné mince, jimž lidová tradice později přezdívala duhovky, neboť se domnívala, že vyrůstají tam, kde se duha dotkne země. Do zemědělství zavedli rotační mlýn a železnou radlici a s nimi výnos, jenž město uživil.

Kmen usazený v Čechách nesl jméno Bójové a od něj vzniklo latinské označení země Boiohaemum, doložené u Tacita; z něj se vyvinula dnešní Bohemia. Jméno Čech tudíž patří lidu, jenž nebyl ani slovanský, ani germánský – a přesto přežil obojí.

Doba římská a konec pravěku

Kolem přelomu letopočtu se obraz mění. Bójové oslabení porážkou od dáckého vládce Burebisty ustupují a do Čech přicházejí germánští Markomani vedení knížetem Marobudem, jenž si zde kolem roku 9 př. Kr. vybudoval rozsáhlou říši; na jihozápadní Slovensko se usazují Kvádové. Marobuda vypudil roku 19 vzbouřenec Katvalda a bývalý vládce dožil v italské Ravenně pod ochranou Říma. Počátkem doby římské (přelom letopočtu – 400) tak je odchod Keltů a příchod Germánů.

Řím naše země nikdy nedobyl. Hranici říše, limes Romanus, tvořil Dunaj s legionářskými tábory v Carnuntu a ve Vindoboně, tedy dnešní Vídni. Na sever od řeky ovšem Římané budovali předsunuté tábory a hlídky; nejznámější leží u Mušova na jižní Moravě, nejsevernější doložený tábor byl objeven na Olomoucku. Kultura pronikala ještě dál než vojáci: v germánských hrobech nacházíme římské mince, bronzové nádoby, sklo a šperky, získané obchodem, žoldem i kořistí.

Vrcholem střetnutí byly markomanské války (166–180), v nichž císař Marcus Aurelius odrážel vpády germánských kmenů a pak sám přenesl boj za Dunaj. Nejvýznamnější římskou památkou u nás je proto nápis vytesaný roku 179 do hradní skály v Trenčíně, tehdejším Laugariciu. Připomíná vítězství císařů a 855 vojáků II. legie, kteří zde přezimovali, a dal jej pořídit legát Marcus Valerius Maximianus – muž, jehož existenci a kariéru potvrdil až nález podstavce sochy v alžírské Zaně o mnoho století později.

Konec přinesla doba stěhování národů. Vpád Hunů do východní Evropy roku 375 uvedl do pohybu germánské kmeny a během následujícího století se obyvatelstvo střední Evropy takřka vyměnilo; naše země opustili poslední Langobardi v 6. století a přišli Slované. Teprve tehdy o zdejších krajích začínají psát letopisci soustavně, a pravěk českých zemí tudíž končí – o čtyři tisíciletí později než v Mezopotámii.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou