Prameny a literatura

Co je pramen a co literatura

Historický pramen je vše, co vzniklo v době, o níž vypovídá, a co dnes slouží k jejímu poznání. Listina, kronika, dopis, účet, hrnec, mince, fotografie, magnetofonový pásek. Pramen o době nevypráví z odstupu, nýbrž je její součástí; nebyl pořízen proto, aby vysvětloval, nýbrž proto, aby něco vyřídil, uchoval nebo připomněl.

Literatura je naproti tomu to, co o dané době napsal někdo pozdější: monografie, studie, učebnice, encyklopedické heslo. Autor u ní nebyl a ví jen tolik, kolik vyčetl z pramenů, jež měl k dispozici. Proto se také odborná literatura po každé generaci přepisuje, kdežto pramen zůstává tímtéž pramenem navěky. V praxi se říká, že historik z pramenů zjišťuje a s literaturou polemisuje – z jedné strany bere doklady, z druhé názory.

Hranice mezi obojím se přitom posouvá, a to pouhým plynutím času. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, jež mezi lety 1848 a 1876 vydával František Palacký, jsou dodnes literaturou k dějinám středověku, byť dnes už překonanou. Zároveň jsou však prvotřídním pramenem k dějinám 19. století, poněvadž ukazují, jak si své dějiny představoval národ, jenž se právě rodil. Chceš-li tedy vědět, čím je určitý text, nestačí se dívat na něj. Je nutno se ptát, nač se právě ptáme my.

Písemné prameny

Nejpočetnější a pro většinu období nejdůležitější skupinu tvoří prameny písemné. Dělí se do tří skupin podle toho, proč vznikly, a každá z nich má jiný druh nespolehlivosti.

Úřední prameny vznikly z povinnosti a pro potřebu správy: listiny a privilegia, zemské desky, městské knihy, urbáře a berní soupisy, matriky narozených, oddaných a zemřelých, katastry, soudní spisy, sčítání lidu, zápisy ze zasedání, později policejní hlášení a spisy tajných služeb. Jsou strohé, ale hodnověrné právě proto, že nechtěly nikoho oslnit – úředník neměl důvod barvit údaj, jenž nikdo nečetl. Zato mlčí o všem, co se nedalo zapsat do kolonky, a zachycují pouze ty, kdo měli s úřadem co do činění.

Vyprávěcí prameny vznikly proto, aby něco sdělily potomstvu: letopisy, kroniky, anály, legendy, cestopisy, dějepisné spisy, memoáry, noviny. Jsou nesrovnatelně čtivější, a právě proto nebezpečnější. Kronikář vždycky někomu sloužil – panovníkovi, klášteru, městu nebo své vlastní představě o tom, jak měly věci správně dopadnout. Kosmas psal z hlediska pražské kapituly, Dalimil z hlediska nižší šlechty nespokojené s cizinci. Číst kroniku bez otázky po autorově zájmu je totéž jako věřit reklamě.

Osobní prameny vznikly bez ohledu na veřejnost: dopisy, deníky, poznámkové sešity, rodinné fotografie, později i vzkazy a zprávy v telefonu. Jsou nejupřímnější ze všech a zároveň nejvíce jednostranné, poněvadž zachycují jediný pohled, jediné rozpoložení a často jedinou chvíli. Přesto mají cenu, jakou nic jiného nemá: bez nich by z dějin zbyla vrchnost a čísla, kdežto z deníku vojáka nebo z dopisu služebné je slyšet obyčejný člověk.

Prameny, jež se nečtou

Ne každý pramen je text. Hmotné prameny jsou předměty a stavby: nástroje, zbraně, keramika, šperky, hroby, sídliště, hradby, kostely, továrny, ale i pyl v jezerní usazenině a zvířecí kosti v odpadní jámě. Pro celý pravěk jsou zdrojem jediným, ovšem cenné zůstávají po všechna období – teprve ony ukážou, jak lidé skutečně bydleli, jedli a umírali, kdežto listina o tom neřekne nic.

Zde je namístě jedna často opakovaná věta, jež platí, dokud se nedomyslí do konce. Hmotný pramen nelže úmyslně, poněvadž nikdo hrnec nevyrobil proto, aby o někom vydával svědectví. Nemá autora, jenž by chtěl něco zamlčet, a nemá adresáta, jemuž by se chtěl zalíbit. Tím ovšem jeho přednosti končí, neboť mlčí o tom, co si lidé mysleli. Z hrobu se pozná, že mrtvý byl uložen ve skrčené poloze a obložen kameny; proč to pozůstalí udělali a v co při tom věřili, se z něj nedozvíme nikdy. Kdo tvrdí opak, už nevykládá nález, nýbrž doplňuje jej z vlastní hlavy.

Obrazové prameny zahrnují iluminace, malby, rytiny, mapy, plakáty, karikatury i fotografie. Fotografie působí jako holý doklad skutečnosti, ve skutečnosti však volí výřez, okamžik a úhel; a od počátku se také retušovala, což dovedly k dokonalosti totalitní režimy, jež ze snímků odstraňovaly popravené soudruhy. Zvukové a filmové prameny nastupují od konce 19. století: nahrávky projevů, rozhlasové vysílání, týdeníky, dokumenty, televizní zpravodajství. Vypovídají o době mimořádně živě, zároveň jsou ovšem ze všech pramenů nejsnáze upravitelné, poněvadž o výsledku rozhoduje střih.

Ústní historie a její meze

Zvláštní postavení má ústní historie, mezinárodně oral history: metoda, při níž historik sám pramen vytváří tím, že zaznamená rozhovor s pamětníkem. Rozvinula se od poloviny 20. století a u nás se uplatnila především při výzkumu období nesvobody, o němž úřední spisy buď mlčí, nebo lžou. Vzpomínka dělnice, disidenta či vojáka zachytí to, co v žádném dokumentu nestojí: strach, důvody, pochybnosti, každodenní zvyk.

Meze má však zřetelné a je slušné je přiznat. Paměť se po desetiletích proměňuje, splétá vlastní zážitek s tím, co člověk později slyšel a četl, a upravuje minulost tak, aby dnešnímu vypravěči nebylo trapno. Svědek navíc mluví ke konkrétnímu tazateli a přizpůsobuje se mu. Proto se rozhovor nikdy nebere jako důkaz sám o sobě, nýbrž se porovnává s doklady jiného druhu a s výpověďmi dalších pamětníků. A proto také historik zaznamenává, kdy, kde a za jakých okolností rozhovor vznikl; bez toho je nahrávka pouhým vyprávěním.

Pět otázek, jež se kladou vždycky

Ať už má historik v ruce cokoliv, postup je stejný a Dějeprava jej má rozepsán v sekci Prameny, kde se u každého dobového textu cvičí na konkrétních otázkách. Shrnout se dá do pěti kroků.

Kdo pramen pořídil a jaké měl postavení, vzdělání a zájmy? Kdy a kde vznikl a co se právě dělo – psal se text v bezpečí, nebo za obležení, hned po události, nebo po třiceti letech? Komu byl určen; jinak se píše císaři, jinak vlastnímu deníku. Proč vznikl, čeho měl dosáhnout, koho měl přesvědčit či obvinit. A nakonec ověření: souhlasí-li zpráva s prameny jiného původu, a rozcházejí-li se, čím to lze vysvětlit.

Zvláště poslední otázka bývá pro studenta nejnovější. Historik totiž nevěří ani prameni, jenž se mu líbí; věřit a ověřovat jsou dvě různé činnosti a v dějepise se cení jen ta druhá. Mimochodem je to dovednost, jež přesahuje školní předmět: kdo se naučí ptát, kdo mluví a proč, obstojí i tam, kde se dnes o pravdu vede spor nejtvrději, totiž na internetu.

Co pramen zamlčuje

Zbývá šestá otázka, jež se do žádného návodu pořádně nevejde, a přece bývá nejplodnější: co v prameni chybí? Mlčení totiž není prázdné místo. Bývá stopou stejně výmluvnou jako věta.

Někdy mlčení znamená, že věc byla tak samozřejmá, že ji nikdo nepokládal za hodnu zápisu – středověké listiny nepopisují, jak vypadala vesnice, poněvadž to viděl každý. Jindy znamená, že věc byla nepříjemná a psát se o ní nemělo. A velmi často znamená prostě to, že onen člověk neuměl psát, a nezbylo po něm tudíž nic. Písemné prameny pocházejí od úzké vrstvy gramotných, takže dějiny sepsané pouze z nich mluví hlasem panovníků, úředníků a duchovních, kdežto většina obyvatelstva v nich mlčí.

Odtud plyne poslední a nejdůležitější poučka celé kapitoly. Prameny neurčují jen to, co víme, nýbrž i to, nač se vůbec můžeme zeptat. Dějiny žen, dětí, chudiny a poddaných se začaly psát až ve chvíli, kdy historikové obrátili pozornost k pramenům, jimiž do té doby pohrdali – k matrikám, účtům, soupisům majetku a soudním protokolům. Nová otázka si našla starý pramen a minulost se rozšířila, aniž se v ní cokoliv změnilo.