Historikova práce a pomocné vědy historické

Historik jako detektiv

Přirovnání historika k detektivovi je otřepané, a přesto přesné. Oba mají společné to hlavní: k události, o niž jde, se nedostanou. Nemohou ji zopakovat jako chemik pokus ani ji pozorovat jako astronom hvězdu. Mají jen stopy, jež po ní zbyly, a musí z nich sestavit výklad, s nímž obstojí před kritikou ostatních.

Rozdíl je v tom, že detektiv obvykle dojde k jednoznačnému závěru a historik takřka nikdy. Prameny bývají kusé, protiřečí si a jejich původci mívali důvod nemluvit celou pravdu. Poctivá práce proto nekončí větou „takto to bylo“, nýbrž větou opatrnější: takto to podle dostupných pramenů být mohlo, a zde jsou důvody. Kdo v dějepise slibuje jistotu, buď prameny nečetl, nebo je zamlčel.

Řemeslo má svůj ustálený postup, jenž se od dob zakladatelů moderní historiografie v 19. století v jádru nezměnil. Sestává ze čtyř kroků, přičemž ani jeden se nesmí přeskočit.

Čtyři kroky

Heuristika je hledání pramenů, tedy shromáždění všeho, co k dané otázce vůbec existuje. Zní to nudně a je to práce nejzdlouhavější: archivní inventáře, katalogy knihoven, edice, poznámkový aparát cizích knih, dnes i databáze na internetu. Vynechá-li historik v tomto kroku pramen, jenž mu nesedí do představy, znehodnotí tím všechno, co udělá potom.

Kritika pramene rozhoduje, zda se na nalezený materiál dá spolehnout, a dělí se na dvě části. Vnější kritika se ptá, je-li pramen pravý: zkoumá materiál (pergamen, papír a jeho vodoznak, inkoust), písmo, jazyk, pečeť, formulář listiny i to, souhlasí-li uvedená data s ostatními zprávami. Vnitřní kritika se ptá, mluví-li pramen pravdu: kdo jej pořídil, jaké měl postavení, čeho chtěl dosáhnout, byl-li očitým svědkem, nebo přebíral z druhé ruky, a co si o věci myslely ostatní strany. Pravý pramen totiž může lhát a falzum může nechtěně vypovědět pravdu o době, v níž vzniklo.

Interpretace znamená pramenu porozumět, tedy zasadit jej do jeho vlastního světa. Slova mění význam, míry a peníze mají jinou hodnotu a samozřejmosti jedné doby jsou nepochopitelné pro dobu jinou. Kdo čte středověkou listinu dnešníma očima, přečte v ní něco jiného, než co v ní stojí. Syntéza je poslední krok: z jednotlivých ověřených zjištění se skládá souvislý výklad, jenž má hlavu, patu a vysvětlenou příčinnou souvislost. Teprve zde vzniká to, čemu se říká historické dílo.

Proč se výklad mění, ačkoliv minulost ne

Studenty spolehlivě dráždí, když se dozvědí, že to, co se učil jejich dědeček, se dnes vykládá jinak. Nejde přitom o žádné podvádění. Minulost se nemění; mění se to, co o ní víme a nač se jí ptáme.

Důvody jsou v podstatě tři. Za prvé přibývají prameny – objeví se archiv, jenž byl padesát let nepřístupný, rozluští se písmo, provede se rozbor kostí a najednou padne dosavadní jistota. Za druhé se mění otázky. Dřívější dějepis se ptal po panovnících, bitvách a smlouvách; ve 20. století přibyly otázky po hospodářství, každodennosti, postavení žen, dětství, nemocech či proměnách krajiny, a tytéž prameny odpověděly na něco, nač se jich nikdo nikdy neptal. Za třetí se mění doba, v níž historik žije, a s ní i to, co mu připadá důležité. Právě zde číhá největší nebezpečí oboru: přepsat minulost podle přání přítomnosti není výklad, nýbrž její zabavení.

Zdravou obranou je průhlednost. Historik uvádí, odkud každý údaj má, aby si to čtenář mohl ověřit a případně dojít k jinému závěru. Poznámka pod čarou tedy není ozdoba ani snaha o učenost. Je to nabídka ke kontrole a v tom se historie blíží vědě víc, než se zdá.

Pomocné vědy historické

Aby historik prameny vůbec přečetl, potřebuje řadu specializovaných oborů. Souhrnně se nazývají pomocné vědy historické a každá z nich zvládá jeden druh stopy:

• paleografie – vývoj písma; učí číst rukopisy, jejichž písmo se dnes už nepoužívá
• diplomatika – listiny a úřední písemnosti, jejich stavba, formulace a pravost
• sfragistika – pečeti, jimiž se listiny ověřovaly
• heraldika – erby, jejich pravidla, výklad a určování majitele
• numismatika – mince, medaile a platidla, jejich ražba, obsah kovu a oběh
• chronologie – měření času; převádí data mezi kalendáři a rozplétá datování podle svátků a panovnických let
• genealogie – rodové vztahy a rodokmeny, tedy kdo byl čí příbuzný
• epigrafika – nápisy na tvrdém materiálu, na kameni, kovu a zdivu
• kodikologie – rukopisná kniha jako předmět: vazba, skladba složek, papír, výzdoba
• metrologie – staré míry, váhy a měny; bez ní nelze převést lán, korec ani kopu grošů
• historická geografie – proměny krajiny, hranic, cest a sídel v čase
• archivnictví – jak se písemnosti ukládají, třídí, popisují a zpřístupňují

Vedle nich stojí obory příbuzné, jež nejsou pomocné, nýbrž samostatné. Archeologie zkoumá hmotné pozůstatky lidské činnosti a je jediným zdrojem poznání pro celý pravěk; kope, měří, datuje a rekonstruuje. Antropologie se zabývá člověkem samotným – jeho tělesnou stavbou i kulturou; z kostry určí věk, pohlaví, nemoci, zranění i skladbu stravy a poví tak o životě obyčejného člověka věci, jež v žádné kronice nestojí.

Falza a proč vznikala

Falzum je písemnost či předmět úmyslně vydávaný za něco, čím není: za starší, za dílo jiného autora, za doklad práva, jež nikdy nikdo neudělil. Padělků jsou v dějinách tisíce a některé z nich hýbaly Evropou po staletí.

Důvody bývaly čtyři. Nejčastěji šlo o majetek a právo – klášter, jenž skutečně držel vesnici, ale ztratil o tom listinu, si ji prostě nechal napsat znovu a nazpět; podle vlastního přesvědčení přitom nepodváděl, nýbrž napravoval. Dále o moc: nejslavnějším falzem světových dějin je Konstantinova donace, listina, jíž měl císař Konstantin darovat papeži vládu nad Římem a Západem. Za pravou platila po celý středověk a teprve roku 1440 ji humanista Lorenzo Valla rozborem jazyka usvědčil z podvrhu, poněvadž byla psána latinou o staletí mladší, než tvrdila. Třetím důvodem byl zisk a čtvrtým národní ctižádost v 19. století, kdy se probouzející se národy snažily doložit starobylost své kultury.

Právě do této čtvrté skupiny patří český případ. Roku 1817 byl ve Dvoře Králové nad Labem nalezen Rukopis královédvorský a v témž roce na Zelené hoře u Nepomuku Rukopis zelenohorský, jenž byl následujícího roku anonymně zaslán vznikajícímu muzeu. Obsahovaly staročeské epické a lyrické básně, jež posouvaly počátky české literatury hluboko do minulosti a stavěly ji naroveň sousedům. Staly se oporou národního sebevědomí, inspirovaly Mánesa, Smetanu i Zeyera a pochybovat o nich se rovnalo vlastizradě. Přesto pochybnosti sílily a roku 1886 propukl v časopise Athenaeum otevřený spor, do nějž se na straně kritiků postavili jazykovědec Jan Gebauer a filosof Tomáš Garrigue Masaryk. Jazykový, historický a později i chemický rozbor prokázal, že jde o podvrhy z počátku 19. století; za jejich původce bývá pokládán knihovník Národního muzea Václav Hanka, byť se to nikdy nedokázalo s konečnou platností.

Poučení z toho plyne dvojí. Předně: falzum je pramenem i tak – nevypovídá o době, za niž se vydává, zato spolehlivě o době, v níž vzniklo, o jejích touhách a představách. A za druhé: spor o Rukopisy nebyl hádkou filologů. Byl zkouškou, zda národ unese pravdu, jež se mu nehodí. Masarykův postoj mu tehdy vynesl nenávist a nakonec pověst muže, jemuž šlo o pravdu víc než o pohodlí.

Jak šel čas