Oral history

Metoda, při níž historik sám pramen vytváří tím, že zaznamená rozhovor s pamětníkem; česky ústní historie. Rozvinula se od poloviny 20. století a u nás se uplatnila hlavně při výzkumu období nesvobody, o němž úřední spisy buď mlčí, nebo lžou. Zachytí to, co v dokumentu nestojí – strach, důvody, každodenní zvyk –, zároveň však podléhá proměnám paměti, a proto se vždy porovnává s doklady jiného druhu.