Habsburkové v českých zemích

Moháč a prázdný trůn

Dne 29. srpna 1526 padl v bažinách u Moháče v boji s vojskem sultána Sulejmana I. český a uherský král Ludvík Jagellonský. Bylo mu dvacet let, dědice nezanechal a v Praze i v Budíně se rázem otevřela otázka, jež určila osud střední Evropy na čtyři století: kdo usedne na uprázdněný trůn.

Nárok ohlásila řada rodů, nejsilnější kartu však držel Ferdinand Habsburský. Jeho manželkou byla Ludvíkova sestra Anna Jagellonská, jeho vlastní sestra Marie byla vdovou po padlém králi – dvojí sňatková spojka, o niž se dalo opřít tvrzení o dědickém právu. Čeští stavové ovšem odmítli přijmout krále z dědictví a trvali na svobodné volbě. Spor skončil kompromisem: 24. října 1526 byl Ferdinand zvolen, avšak teprve poté, co slíbil naplnit vyprázdněnou zemskou pokladnu, zachovat práva stavů a nedotknout se náboženských poměrů v zemi dvojího lidu. Slibům však rozuměl po svém a ani jeden z nich nemínil držet doslova.

Volba měla dosah, jaký v Praze sotva kdo tušil. Ferdinand už držel rakouské země, k Čechám připojil zbytek Uher a vznikl tak soustátí, v němž se české království stalo jedním z několika celků spravovaných z jednoho středu. Habsburkové se rázem stali nejmocnějším rodem v Evropě.

Král buduje vlastní aparát

Ve střední Evropě se v 16. století střetly dvě neslučitelné představy o vládě. Stavové očekávali, že panovník bude naplňovat vůli těch, jimž vděčí za korunu; král naopak mířil k monarchii, v níž rozhoduje on sám. Ferdinand postupoval obratně. Staré zemské úřady nerušil, nýbrž zakládal vedle nich nové, podřízené přímo své osobě, a obsazoval je lidmi, jejichž postavení záviselo na jeho přízni. Vedle rodové šlechty tak vyrostla šlechta služebná.

Nejcitlivěji zasáhla instituce zřízená roku 1527 – Česká komora, cosi jako ministerstvo financí království. Vybírala daně, spravovala královský majetek a Šlikům odňala výnosné jáchymovské doly. Peníze potřeboval Ferdinand na válku s Osmany, jejichž tlak neustal ani po Moháči: roku 1529 oblehlo Vídeň asi 120 tis. mužů proti sotva dvaceti tisícům obránců a jen podzimní deště, potíže se zásobováním a odhodlané výpady z města zabránily pádu císařského sídla. Právo schvalovat zemskou berni si přesto stavové uhájili – a v něm spočívala jejich hlavní zbraň.

Odboj roku 1547 a účet, jenž zaplatila města

Zkouška přišla, když Ferdinand roku 1547 žádal po českých stavech vojenskou pomoc proti německým protestantům ve šmalkaldské válce. Stavové odmítli s odůvodněním, že král nemá právo povolávat zemskou hotovost za hranice, a vytvořili vlastní spolek. Vzpoura ovšem přišla pozdě a byla vedena vlažně; jakmile císař Karel V. porazil šmalkaldský spolek u Mühlberka, odbojná strana se rozpadla.

Trest byl vyměřen nerovnoměrně a právě v tom tkví jeho význam. Šlechta vyvázla poměrně mírně, kdežto královská města ztratila privilegia, cechovní výsady, zásoby zbraní i značnou část majetku a dostala nad sebe královské rychtáře. Čtyři účastníky dal král popravit. Města tím na dlouho vypadla z velké politiky a v zemském sněmu zůstala fakticky jen šlechta – rozložení sil, jež se plně projevilo o sedmdesát let později. Ferdinand sám přesídlil do Vídně, správou Čech pověřil syna Ferdinanda Tyrolského a roku 1556 povolal do Prahy jezuitský řád, jemuž svěřil kolej u sv. Klimenta, pozdější Klementinum. Škola a kazatelna se ukázaly být účinnějším nástrojem než popravčí meč.

Maxmilián II. a slib, jenž nebyl vydán

Ferdinandův syn Maxmilián II. (1527–1576) byl panovníkem opatrným, nábožensky vlažným a stavům nakloněnějším než otec. Za jeho vlády se roku 1575 nekatolické směry v zemi – utrakvisté, luteráni i Jednota bratrská – dohodly na společném vyznání zvaném Česká konfese. Král je přislíbil ústně, tiskem je však vydat odmítl a slib zůstal viset ve vzduchu. Země žila v podivném stavu: většina obyvatel byla nekatolická, zákon o tom mlčel a všechno záviselo na tom, jak si panovník přeje vykládat staré předpisy.

Zemi spravovali nejvyšší zemští úředníci: nejvyšší purkrabí zastupoval v případě potřeby panovníka, nejvyšší kancléř dával souhlas k důležitým listinám a podkomoří měl na starosti královská města. Na Moravě vládl český král z titulu markraběte a nejvyšším úředníkem byl zemský hejtman. Šlo o soustavu, v níž měl král moc velkou, nikoliv však neomezenou.

Rudolf II. a Praha coby císařské sídlo

Rudolf II., korunovaný českým králem roku 1575 a císařem roku 1576, učinil roku 1583 z Prahy sídlo dvora – jako jediný z Habsburků. Město se rázem stalo jedním ze středisek evropské vzdělanosti. Působili zde astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler, lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku, malíř Giuseppe Arcimboldo i celá řada alchymistů, astrologů a šarlatánů, jimž císař dopřával sluchu. Rudolfovy sbírky patřily k největším na kontinentu; obrazy, hodiny, přístroje, kuriosity i drahé kameny plnily sály Hradu.

Rodová koalice v čele s císařovým bratrem Matyášem toho využila a začala Rudolfa krok za krokem zbavovat moci. Roku 1608 mu zůstaly jen Čechy, Slezsko a obojí Lužice.

Majestát 1609 a cesta k roztržce

Právě v tísni vznikla nejdůležitější listina předbělohorských Čech. Stavové nabídli Rudolfovi podporu proti Matyášovi a jako cenu si vymínili písemnou záruku víry. Císař ustoupil a 9. července 1609 vydal Majestát na náboženskou svobodu: nikdo ze tří stavů neměl být nucen přijmout jinou víru, než si sám zvolil, nekatolíci směli stavět kostely a školy a spravovat vlastní konsistoř. Šlo o krok v tehdejší Evropě neobvyklý, neboť většina zemí se řídila zásadou, že náboženství poddaných určuje vrchnost.

Rudolf sám listinu bral za vynucenou a pokusil se o odvetu; roku 1611 vpustil do Čech najaté pasovské vojsko, jež však nedostalo žold a místo obrany zemi plenilo. Stavové povolali Matyáše, Rudolf se vzdal české koruny a v lednu 1612 zemřel na Pražském hradě opuštěn. Matyáš přenesl dvůr zpět do Vídně a Praha se stala provinčním městem.

Zbývalo poslední jednání. Bezdětný Matyáš prosadil roku 1617 za svého nástupce v Čechách Ferdinanda II. Štýrského, muže vychovaného jezuity a přesvědčeného, že vládnout zemi dvojího vyznání je nemožné. Ferdinand zachování práv i Majestátu formálně slíbil, jenže spory o stavbu protestantských kostelů v Hrobu a Broumově ukázaly, jak úzce hodlá jeho ustanovení vykládat. Když si stavové stěžovali a odpovědí jim bylo mlčení, byl zbytek už jen otázkou času.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou