Rudolfínská Praha, manýrismus a vzdělanost

Císař, jenž si vybral Prahu

Rudolf II. (1552–1612), syn Maxmiliána II., strávil mládí u dvora svého strýce Filipa II. ve Španělsku a vrátil se odtud coby přesvědčený katolík – uzavřený, obřadný a k lidem nedůvěřivý. Českým králem byl korunován roku 1576, téhož roku se stal římským císařem. O sedm let později učinil krok, jejž před ním ani po něm žádný Habsburk neopakoval: roku 1583 přenesl císařský dvůr z Vídně do Prahy.

Rozhodnutí proměnilo město od základů. Za panovníkem se přistěhovali úředníci, vyslanci cizích dvorů, bankéři, kupci a řemeslníci všeho druhu, neboť císařská domácnost byla obrovský zákazník a kdo chtěl něco vyřídit v říši, musel napříště do Čech. Praha se stala politickým, hospodářským i kulturním středem podunajské monarchie a pokladny pražských měšťanů to poznaly velmi rychle. Vzniklo zde rovněž sídlo papežského nuncia, tedy stálého vyslance Svatého stolce, a usadili se katoličtí vyslanci španělského krále i dalších katolických zemí. Město s převážně nekatolickým obyvatelstvem se tak paradoxně stalo jednou z opor protireformace ve střední Evropě.

Způsob vlády odpovídal panovníkově povaze. Rudolf rozhodoval pomalu, audience odkládal a s přibývajícími lety se stále více uzavíral do svých komnat, dílen a sbírek. Nejvyšší zemské úřady přitom obsazovali katolíci, ačkoliv nekatoličtí stavové měli v Čechách i na Moravě většinu – rozpor, jenž se dříve či později musel projevit.

Kunstkomora a manýristé

Císař byl vášnivý sběratel a jeho kunstkomora neboli kabinet kuriozit patřila k největším sbírkám tehdejší Evropy. Nešlo o pouhé hromadění vzácností. Podle dobové představy měl takový kabinet obsáhnout celý svět v malém, a proto v něm vedle obrazů a soch stály hodiny, astronomické přístroje a brusy drahých kamenů, dále mince, nerosty, exotické přírodniny a předměty, u nichž nikdo pořádně nevěděl, co jsou zač. Na Pražském hradě choval Rudolf v tzv. Lvím dvoře i exotická zvířata. Sbírka byla zároveň nástrojem politiky: kdo vládne nad obrazem světa, vládne v jistém smyslu i světu samému.

Umělce, kteří sbírku plnili, spojoval sloh vzniklý na konci 16. století a nazývaný manýrismus. Vyrostl z renesance, avšak její klidnou souměrnost úmyslně porušoval. Manýristé si libovali ve stylizaci, v protažených a zkroucených postavách, v nezvyklých kompozicích a v učených narážkách, jimž rozuměl jen vzdělaný divák. Na tento sloh pak navázalo baroko.

Do Prahy přišli přední představitelé směru z celé Evropy: nizozemský malíř Bartholomeus Spranger (1546–1611), Hans von Aachen (1551/1552–1615) z Porýní a Ital Giuseppe Arcimboldo (asi 1527–1593), jehož portréty sestavené z ovoce, květin či knih patří k nejznámějším dílům celé epochy – císaře samého vypodobnil coby antického boha vegetace složeného z plodů. Sochařem dvora byl Nizozemec Adrian de Vries (asi 1556–1626).

Hvězdáři, lékaři a alchymisté

Císařova zvědavost se neomezovala na umění. Do Prahy povolal dánského astronoma Tychona Brahe (1546–1601), nejpřesnějšího pozorovatele oblohy své doby, jenž v císařských službách strávil poslední léta života. Po něm převzal jeho pozorování německý matematik a astronom Johannes Kepler (1571–1630) a právě z nich odvodil zákony pohybu planet – z pražských výpočtů tak vzešel jeden ze základních kamenů novověké astronomie.

Domácí věda měla rovněž koho postavit. Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600), astronom, botanik a lékař, přeložil do češtiny Mattioliho herbář a vytvořil tím základy českého botanického názvosloví. Lékař Jan Jessenius (1566–1621), původem ze Slovenska, provedl roku 1600 v Praze první veřejnou pitvu – událost, na niž se chodilo dívat jako do divadla a jež odporovala zvyklostem stejně jako lékařským pověrám. Jesseniův život se uzavřel roku 1621 na popravišti po porážce stavovského povstání.

Vedle učenců vydržoval Rudolf zástupy alchymistů. Jejich řemeslo sledovalo dva cíle: proměnu obecných kovů ve zlato a nalezení kamene mudrců, látky, jež měla léčit nemoci a prodlužovat život. Do Prahy se za císařovou přízní vypravili i Angličané John Dee a Edward Kelley. Císař pokusům fandil, byť si byl jejich pochybnosti dobře vědom, a stejně jako on si alchymisty vydržovala i část šlechty. Hranice mezi podvodem a vědou byla tenká, ovšem laboratoře po sobě zanechaly postupy, přístroje a poctivě zapsaná pozorování, z nichž později vyrostla chemie.

Školy, knihy a čeští vzdělanci

Rudolfínská Praha nestála na prázdném místě. Po celé 16. století rostla vzdělanost vyšších vrstev a přibývalo nižších škol, většinou nekatolických, jež zřizovaly církve i královská a poddanská města. Žáci se v nich učili číst, psát a počítat, získali základy latiny a biblické dějepravy a poznávali kraj, v němž žili.

Nejvýše mezi nimi stály městské školy zvané partikulární, jež zhruba odpovídaly dnešním gymnasiím a působily například v Praze, Hradci Králové, Olomouci, Jihlavě či Velkém Meziříčí. Vlastní školy zakládali též jezuité a Jednota bratrská; užívali na nich nových vyučovacích metod a jejich absolventi se mohli hlásit na univerzity doma i v cizině. Pražská univerzita zůstávala utrakvistická, katolíci na ní působit nesměli a měla jedinou fakultu, artistickou čili dnešní filosofickou; připravovala hlavně učitele městských škol a městské úředníky. Konkurenci jí vytvořila jezuitská kolej u sv. Klimenta, jež roku 1616 získala postavení vysoké školy. Na Moravě povýšil císař Maxmilián II. roku 1573 jezuitskou kolej v Olomouci na první moravskou univerzitu.

Česky psané učené dílo mělo v té době již pevné postavení. Jan Blahoslav (1523–1571) sepsal Gramatiku českou, dodnes pokládanou za mimořádný počin dobové jazykovědy. Bartoloměj Paprocký z Hlohol (asi 1543–1614) shromáždil ohromné množství zpráv o rodech a zemích v dílech Zrcadlo slavného Markrabství moravského, Diadochos, tedy posloupnost knížat a králů českých, biskupů a arcibiskupů pražských i všech tří stavů, a ve Štambuchu slezském; štambuchem se rozumělo album či památník. Bez knihtisku by taková díla zůstala v několika opisech – tiskařský lis z nich udělal knihy, jež se daly koupit.

Majestát, pád dvora a co po něm zbylo

Politika císaře doháněla. Dlouhá válka s Osmany vyčerpala pokladnu a tvrdý postup v Uhrách vyvolal roku 1604 povstání sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje. Jednáním o mír pověřil Rudolf svého bratra Matyáše, a ten získané postavení obratem obrátil proti němu. Na svou stranu přiměl stavy uherské, rakouské i moravské a přitáhl s vojskem k Praze. Čeští stavové zůstali císaři věrni, čímž mu zachovali korunu, avšak libeňská smlouva z roku 1608 jej připravila o Uhry, Moravu i rakouské země; zůstaly mu Čechy, Slezsko a Lužice.

Právě z této tísně vzešel Majestát na náboženskou svobodu z roku 1609. Stavové jej vykoupili slibem podpory a Rudolf jím zrovnoprávnil evangelíky s katolíky a přiznal svobodu vyznání i poddaným – v tehdejší Evropě věc neobvyklá. Císař ovšem listinu pokládal za vynucenou a roku 1611 vpustil do země pasovské žoldnéře v naději, že vývoj zvrátí. Vpád byl s Matyášovou pomocí odražen a Rudolf se musel české koruny vzdát. Zemřel v lednu 1612 opuštěn na Pražském hradě. Matyáš, nový král a císař, přesunul dvůr i říšské úřady zpět do Vídně a Praha se rázem propadla mezi provinční města.

Zbylo z toho víc, než se na první pohled zdá. Zbyly stavby, mezi nimi Matyášova brána Pražského hradu z roku 1614, zbyla představa Prahy coby města učenců a podivínů, k níž se od té doby vrací literatura i film, a zbyly především výsledky práce, jež by jinde nevznikla: Keplerovy zákony, české botanické názvosloví, obrazy Sprangerovy a Arcimboldovy. Rudolf II. spočinul v katedrále sv. Víta jako poslední český král zde pochovaný. Za necelých třicet let se z Prahy stalo a zase přestalo být středisko evropské vzdělanosti – a právě proto se na rudolfínskou dobu vzpomíná jako na okamžik, kdy se české země ocitly uprostřed dění, nikoliv na jeho okraji.

Jak šel čas