Vznik Československa

Češi na počátku války

Ještě v létě roku 1914 neměla samostatnost českých zemí vážného zastánce. Politické strany žádaly rozšíření samosprávy, jazyková práva a přestavbu monarchie, nikoliv její zánik – ostatně Rakousko-Uhersko poskytovalo českému průmyslu velký vnitřní trh a české země v něm patřily k nejbohatším zemím. Vyhlášení války proto většina poslanců přijala mlčky a říšská rada zůstala od roku 1914 rozpuštěná, takže parlamentní politika prakticky ustala.

Vojenský režim přesvědčil obyvatelstvo lépe než jakákoliv agitace. Vídeň zavedla cenzuru, vyhlásila výjimečné soudnictví a stíhala i neopatrné výroky v hospodě; čeští vojáci platili za nespolehlivé a některé pluky byly po hromadných přechodech ke stavu nepřítele potupně rozpuštěny. Zásobování měst se rozpadlo, chleba se pekl z náhražkové mouky a zima 1916–1917 přinesla skutečný hlad. Kdo válku začínal coby loajální občan, končil ji jako člověk, jenž od říše nečekal již pranic.

Maffie a domácí odboj

Odboj doma zvolil zprvu opatrnost. Politika dvou želízek v ohni znamenala navenek loajalitu a potají spolupráci s emigrací. Již roku 1915 vznikla tajná organizace Maffie, jejímiž oporami byli Přemysl Šámal, Alois Rašín, Edvard Beneš a sokolský předák Josef Scheiner; obstarávala peníze, kurýry a především zprávy o poměrech v armádě a v zázemí, jež putovaly Masarykovi do Švýcarska.

Rakouská odveta přišla obratem. Vůdce mladočechů Karla Kramáře a Aloise Rašína odsoudil vojenský soud roku 1916 k trestu smrti pro velezradu. Rozsudek nebyl vykonán: nový panovník Karel I., jenž nastoupil po smrti Františka Josefa I. v listopadu 1916, jej nejprve zmírnil a v červenci 1917 vyhlásil rozsáhlou amnestii politických vězňů. Opatření mělo říši uklidnit, působilo však opačně – propuštění se vrátili coby mučedníci a s obnovením říšské rady dostali řečniště. Téhož roku vyzval Manifest českých spisovatelů poslance, aby konečně vystoupili za práva národa, a čeští zástupci poprvé veřejně žádali přestavbu monarchie ve federaci svobodných států.

Masaryk, Beneš a Štefánik

Rozhodující práce se odehrávala v cizině. Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937), profesor filosofie a poslanec, odešel v prosinci 1914 do zahraničí a v červenci 1915 vystoupil v Ženevě poprvé veřejně proti Rakousku. Připojil se k němu jeho žák Edvard Beneš, jenž zajišťoval diplomacii a organizaci, a slovenský astronom a francouzský důstojník Milan Rastislav Štefánik (21. 7. 1880 – 4. 5. 1919), otevírající díky svým stykům dveře na francouzském ministerstvu i v Itálii. Roku 1916 ustavili v Paříži Československou národní radu.

Program stál na jediné myšlence: nešlo o žádost o autonomii, nýbrž o tvrzení, že mnohonárodní monarchie je překážkou trvalého míru a musí ustoupit státům národním. Trvalo ovšem téměř tři roky, než Dohoda takový požadavek přijala, neboť ještě roku 1917 uvažovala o separátním míru s Vídní. Kladení váhy změnily až dvě věci – vstup Spojených států a program prezidenta Woodrowa Wilsona, jenž v lednu 1918 ve svých čtrnácti bodech postavil právo národů na sebeurčení mezi zásady poválečného uspořádání, a činy legií na Sibiři.

S krajany v zámoří sjednal Masaryk dvě dohody o soužití Čechů a Slováků. Clevelandská dohoda z 22. října 1915 počítala s federací, kdežto Pittsburská dohoda z 30. května 1918 slibovala Slovensku vlastní správu, sněm a soudy v jednotné republice. Slib zůstal nenaplněn a spor o něj provázel první republiku po celou dobu její existence.

Legie

Vojsko vznikalo od prvních týdnů války. Ve Francii se čeští krajané přihlásili do cizinecké legie a vytvořili roku 1914 rotu Nazdar, jež se roku 1915 vyznamenala u Arrasu; v Rusku téhož roku vznikla Česká družina, zprvu určená spíš k průzkumu a agitaci mezi zajatci. Teprve od roku 1917 směly ruské úřady doplňovat jednotky z řad zajatců a početní stavy prudce vzrostly. Italská vláda povolila stavbu legie až roku 1918, poněvadž se obávala precedentu pro vlastní menšiny. Celkem prošlo československými legiemi kolem devadesáti tisíc mužů: zhruba 60 tisíc v Rusku, 20 tisíc v Itálii a 10 tisíc ve Francii.

Nejvíce vážila jejich role v Rusku. Dne 2. července 1917 prolomila československá střelecká brigáda u Zborova rakouské zákopy a zajala několik tisíc vojáků; význam boje netkvěl v rozsahu, nýbrž v důkazu, že za politickými prohlášeními stojí bojeschopná armáda. Po brestlitevském míru se legionáři ocitli v nepřátelské zemi a měli být po transsibiřské magistrále přepraveni do Vladivostoku a odtud do Francie. Spor o odzbrojení přerostl v květnu 1918 v čeljabinský incident a legie postupně ovládly železnici v délce několika tisíc kilometrů. Výkon se stal světovou senzací a mocnosti Dohody uznaly během léta a podzimu 1918 Národní radu za základ budoucí vlády: Francie v červnu, Británie v srpnu a Spojené státy v září.

Za tuto slávu se ovšem platilo dvojnásob. Legionáři se zapletli do ruské občanské války, do níž jim nic nebylo, a domů se vraceli přes půl světa až do konce roku 1920; poslední transport odplul z Vladivostoku v září téhož roku. Padlo jich přes pět tisíc.

Osmadvacátý říjen

Podzim 1918 zastihl monarchii v rozkladu. Císař Karel I. vyhlásil 16. října manifest o přeměně Předlitavska ve spolkový stát, ovšem nabídka přišla o rok pozdě a Uher se vůbec netýkala. Zahraniční odboj odpověděl 18. října ve Washingtonu prohlášením nezávislosti československého národa, sepsaným Masarykem; Washingtonská deklarace slibovala republiku, všeobecné volební právo, odluku církve od státu a rovnost menšin. Když pak 27. října ministr zahraničí Gyula Andrássy přijal ve své nótě Wilsonovy podmínky, pochopila Praha, že Rakousko-Uhersko kapituluje.

Následujícího dne, 28. října 1918, převzal moc v Praze Národní výbor. Pětice mužů – Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Slovák Vavro Šrobár, jimž dějiny říkají muži 28. října – obsadila Obilní ústav, aby zajistila zásobování, a vyhlásila první zákon nového státu. Jeho podstatná věta zněla, že samostatný stát československý vstoupil v život, a zbytek textu ponechával v platnosti dosavadní rakouské zákony i úřady, aby nenastal zmatek. Právě zde tkví vysvětlení, proč se převrat obešel bez krve: nešlo o revoluci, nýbrž o převzetí fungující správy.

Slovensko mělo vlastní cestu i vlastní obtíže, neboť maďarská vláda o odtržení nemínila jednat. Dne 30. října 1918 přijala slovenská reprezentace v Turčianském Svätém Martine deklaraci slovenského národa, jíž se přihlásila k společnému státu s Čechy – o pražských událostech přitom shromáždění dosud nevědělo.

Boj o hranice a symboly

Vyhlásit stát bylo snazší než jej udržet. Němečtí poslanci z českých zemí vyhlásili koncem října čtyři provincie s úmyslem připojit je k Rakousku či Německu; československé vojsko je do prosince 1918 obsadilo bez větších bojů, avšak při demonstracích 4. března 1919 zahynulo v pohraničí přes padesát lidí. Na Slovensko vstupovaly jednotky proti odporu maďarských oddílů a na jaře 1919 proti nim vytáhla vojska Maďarské republiky rad, jež načas obsadila východ země; hranici stanovila teprve mírová konference. Se sousedním Polskem svedla mladá republika v lednu 1919 týdenní válku o Těšínsko, rozdělené nakonec rozhodnutím velvyslanecké konference ve Spa 28. července 1920.

Konečnou podobu potvrdily mírové smlouvy: saint-germainská z roku 1919 pro Rakousko a trianonská z roku 1920 pro Maďarsko. Vznikl stát se třinácti a půl milionu obyvatel, z nichž byla zhruba třetina Němců, Maďarů, Rusínů a Poláků. Právo na sebeurčení, na němž odboj stavěl, tak nový stát uplatnil pro sebe a menšinám je odepřel – rozpor, jenž se měl roku 1938 vymstít.

Zbývalo dodat symboly. Zprvu se užívala bikolora Českého království, červenobílá vlajka od Polska k nerozeznání. Zvláštní komise proto hledala barvu pro Slovensko a našla ji v modré; návrh úředníka Jaroslava Kursy doplnil dva pruhy modrým klínem, jenž byl po úpravě protažen do poloviny délky. Vlajku schválilo Národní shromáždění 30. března 1920 a jako jediný z tehdejších symbolů přetrvala do dnešních dnů.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou