Ruská revoluce a bolševismus

Rusko na pokraji

Do války vstoupilo Rusko s největší armádou Evropy a s hospodářstvím, jež ji nedokázalo uzbrojit. Rozdíl mezi obojím rozhodl. Po počátečních úspěších v Haliči přišel roku 1915 ústup od Gorlice, ztráta Polska a Litvy a nedostatek všeho: pušek, granátů, obvazů, lokomotiv. Brusilova ofenziva léta 1916 sice zasadila Rakousku-Uhersku nejtěžší ránu dosavadní války, ovšem za cenu přesahující osm set tisíc mužů. Celkem přišlo Rusko za tři válečné roky o víc než dva miliony padlých.

Zázemí se rozpadalo souběžně s frontou. Mikuláš II. převzal roku 1915 osobní velení armády, čímž na sebe vztáhl odpovědnost za každou porážku, a vládu v Petrohradě ponechal carevně Alexandře, obklopené neblahou pověstí sibiřského mnicha Grigorije Rasputina; jeho zavraždění v prosinci 1916 situaci nezachránilo. Železnice vozily vojsko a nestíhaly obilí, ceny rostly rychleji než mzdy a před pekárnami hlavního města stály fronty od noci.

Únorová revoluce a dvojvládí

Rozhodly dny na přelomu února a března 1917. Stávky v petrohradských závodech přerostly v demonstrace za chléb, vojáci vyslaní k jejich potlačení přešli na stranu davu a během tří dnů zbylo carovi jen jediné východisko. Dne 15. března 1917 Mikuláš II. abdikoval, jeho bratr Michail korunu nepřijal a monarchie trvající od 16. století skončila takřka bez odporu. Jelikož Rusko dosud užívalo juliánského kalendáře, opožděného o třináct dní, vešly obě revoluce do dějin pod názvy, jež neodpovídají datům západního světa: únorová proběhla v březnu, říjnová v listopadu.

Vlády se ujaly hned dvě instituce. Prozatímní vláda vzešlá z dumy, vedená knížetem Georgijem Lvovem, chtěla vybudovat právní stát a nechat ústavu na svolaném ústavodárném shromáždění. Vedle ní sídlil v témže paláci petrohradský sovět, rada volených zástupců dělníků a vojáků, jenž vydával vlastní rozkazy a bez jehož souhlasu nešlo pohnout ani vlakem. Vzniklo dvojvládí: jedni měli úřady, druzí skutečnou moc nad ulicí a nad posádkou.

Prozatímní vláda přitom učinila rozhodnutí, jež ji nakonec smetlo – setrvala ve válce. Ministr a od července předseda Alexandr Kerenskij doufal, že vítězství novou svobodu upevní, avšak jeho červencová ofenziva se zhroutila a vojáci houfně opouštěli fronty. Pozemkovou reformu odložila vláda rovněž až na ústavodárné shromáždění, takže rolníci si počali zabírat půdu sami. Kdo sliboval mír a půdu ihned, měl vyhráno.

Lenin a dubnové teze

Právě takový program přivezl v dubnu 1917 muž, jenž strávil sedmnáct let v emigraci. Vladimir Iljič Lenin (22. 4. 1870 – 21. 1. 1924) se do Petrohradu dostal se souhlasem německého velení zvláštním vlakem přes Švédsko; Berlín správně počítal s tím, že radikál rozvrátí ruskou frontu, a bolševickou stranu navíc podporoval penězi. Sotva vystoupil, předložil dubnové teze, jež nabízely jednoduchost tam, kde všichni ostatní nabízeli odklad: žádnou podporu prozatímní vládě, okamžitý mír, půdu rolníkům, továrny dělníkům a veškerou moc sovětům.

Tvrzení, že bolševici pouze plavali s proudem, je jen polovinou pravdy. Ve straně měl Lenin zprvu odpor a po nezdařeném vystoupení v červenci musel uprchnout do Finska. Zvrat přinesl srpen, kdy se vrchní velitel Lavr Kornilov pokusil o vojenský zásah proti vládě; Kerenskij se na obranu obrátil právě na dělnické oddíly a bolševikům se vrátila zbraň i pověst zachránců revoluce. Na podzim ovládli sověty v Petrohradě i v Moskvě a předseda petrohradského sovětu Lev Trockij připravil převzetí moci.

Říjnový převrat

Noc na 7. listopadu 1917 proběhla nesrovnatelně klidněji, než jak ji později líčily filmy a učebnice. Ozbrojené oddíly obsadily nádraží, telegraf, mosty a elektrárny, křižník Aurora vypálil slepou salvu a Zimní palác, sídlo prozatímní vlády, padl takřka bez boje; útočníci ztratili několik mužů, obránci žádného. Sjezd sovětů vzápětí schválil dekret o míru a dekret o půdě a ustavil vládu v čele s Leninem.

Zkoušku legitimity čekala nová moc o měsíc později. Ve volbách do ústavodárného shromáždění, jediných svobodných volbách v ruských dějinách na dlouhá desetiletí, získali bolševici zhruba čtvrtinu hlasů, kdežto zvítězili umírnění socialističtí revolucionáři opření o vesnici. Shromáždění se sešlo v lednu 1918 a bylo po jediném zasedání rozehnáno vojskem. Zde končí revoluce jako lidové hnutí a začíná vláda strany: již v prosinci 1917 vznikla politická policie čeka a od roku 1918 byly ostatní strany postupně zakázány.

Brestlitevský mír a občanská válka

Slib míru vyžadoval zaplatit cenu, jakou si dokázal představit málokdo. Dne 3. března 1918 podepsali bolševici v Brestu Litevském smlouvu, jíž se vzdali Polska, Pobaltí, Finska, Ukrajiny i části Zakavkazska – území s třetinou obyvatel a s většinou uhelných dolů a železáren bývalé říše. Lenin ji prosadil proti odporu vlastní strany s odůvodněním, že režim potřebuje čas a že německá revoluce smlouvu stejně zruší; poslední úvaha se po listopadu 1918 skutečně naplnila.

Klid nenastal. Proti nové vládě se zvedla bílá vojska admirála Alexandra Kolčaka na Sibiři, generála Antona Děnikina na jihu a dalších velitelů, podporovaná intervenčními sbory Dohody; do bojů zasáhly i československé legie, jež po střetu v Čeljabinsku ovládly transsibiřskou magistrálu. Občanská válka let 1918–1921 byla krutější než světová: obě strany braly rukojmí a popravovaly bez soudu, na jaře 1918 vyhlásili bolševici rudý teror a v červenci téhož roku dala nová moc v Jekatěrinburgu zastřelit carskou rodinu. Rudou armádu, vybudovanou Trockým z ničeho, drželo pohromadě velení bývalých carských důstojníků, jimž po boku stáli političtí komisaři.

Hospodářství řídil válečný komunismus: znárodnění průmyslu, zákaz soukromého obchodu a rekvizice obilí ozbrojenými oddíly. Vesnice odpověděla tím, že přestala sít pro trh, a následoval hladomor let 1921–1922, jenž si vyžádal kolem pěti milionů obětí. Když se v březnu 1921 vzbouřili proti bolševikům i námořníci v Kronštadtu, dosud pokládaní za oporu revoluce, ustoupil Lenin na témže stranickém sjezdu, na němž povstání odsoudil: nová hospodářská politika povolila drobné podnikání a nahradila rekvizice daní. Šlo o ústup v prostředcích, nikoliv v cíli – souběžně týž sjezd zakázal jakoukoliv organizovanou opozici uvnitř strany.

Vznik Sovětského svazu

Dne 30. prosince 1922 spojily čtyři sovětské republiky – ruská, ukrajinská, běloruská a zakavkazská – své území ve Svaz sovětských socialistických republik. Ústava mu dala podobu federace s právem republik na odchod, veškerá skutečná rozhodnutí však činila komunistická strana, jejíž vedení tvořilo souběžnou a mocnější stavbu než státní úřady. Nový stát se navíc nepokládal za jeden z mnoha: již roku 1919 založená komunistická internacionála měla řídit revoluci v celém světě a podřizovala si komunistické strany ostatních zemí.

Lenin sám do vedení nového svazu takřka nezasáhl. Po mozkové příhodě roku 1922 ustupoval z výkonu moci a 21. ledna 1924 zemřel; v témže roce byl Josif Vissarionovič Stalin, od roku 1922 generální tajemník strany, na nejlepší cestě porazit Trockého a ostatní spolubojovníky. Bolševický převrat tak nezůstal ruskou epizodou. Přesvědčení, že dobře organizovaná menšina může uchopit stát a přetvořit společnost podle vlastního plánu, se stalo vzorem pro celé století – a v Československu se s jeho následky měly potýkat další tři generace.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou