Versailleská soustava

Konference, jež měla uzavřít válku

Dne 18. ledna 1919 se v Paříži sešli zástupci sedmadvaceti vítězných států, aby uzavřeli válku, jež si vyžádala kolem deseti milionů mrtvých vojáků. Datum nebylo zvoleno náhodou: právě 18. ledna 1871 bylo v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno německé císařství, a Francie si nyní vybírala odplatu i v kalendáři. Zahajovací projev pronesl francouzský prezident Raymond Poincaré a hned v něm označil za viníky války Ústřední mocnosti – rozsudek tak padl dřív, než začalo jednání.

Formálně řídila konferenci nejvyšší rada složená z předsedů vlád a ministrů zahraničí pěti velmocí, tedy Francie, Británie, Spojených států, Itálie a Japonska. Ve skutečnosti se rozhodovalo v mnohem užším kruhu. Poté, co italský premiér Vittorio Orlando v dubnu 1919 rozčarován z Paříže odjel, zbyla vlastně trojice: americký prezident Woodrow Wilson, britský premiér David Lloyd George a francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau. Poražené státy pozvány nebyly a smlouvy jim byly předloženy k podpisu hotové. Nepřizváno zůstalo ani bolševické Rusko, byť patřilo k vítězům z roku 1917; dohodové mocnosti v něm viděly nikoliv spojence, nýbrž nákazu, již je třeba zadržet.

Tři představy o míru

Tradičně se má za to, že mírová soustava vzešla z Wilsonových čtrnácti bodů, ohlášených už v lednu 1918. Americký prezident v nich žádal veřejnou diplomacii bez tajných smluv, svobodu moří, omezení zbrojení, právo národů na sebeurčení a světovou organizaci, jež by spory řešila místo válek. Šlo o program velkorysý a v jádru mravní: mír bez vítězů a poražených.

Skutečnost byla jiná. Clemenceau, přezdívaný „tygr“, prožil za svého života dvě německé invaze a chtěl jediné – Německo natrvalo oslabit, obklopit spojenci a zatížit platbami. Lloyd George naopak věděl, že příliš pokořené Německo se stane buď kořistí bolševismu, nebo mstitelem, a britský obchod potřeboval pevninského odběratele. Wilson se pokoušel obojí smířit a nakonec obětoval mnohé ze svých bodů výměnou za to, že Společnost národů bude zakotvena přímo v textu smluv.

Výsledek nesl známky všech tří představ, a proto neuspokojil nikoho. Byl dost tvrdý, aby Němce pobouřil, a přitom nedost tvrdý, aby jim znemožnil odplatu. Právě zde tkví trvalá výtka celé soustavě: potrestala poraženého, aniž jej zbavila síly potrestání jednou oplatit.

Versailleská smlouva

Smlouva s Německem byla podepsána 28. června 1919, na den přesně pět let po sarajevském atentátu, a opět v zrcadlovém sále versailleského zámku. Nejspornějším místem se stal článek 231, jenž ukládal Německu a jeho spojencům odpovědnost za všechny škody způsobené válkou. Právně šlo o odůvodnění reparací, v Německu se však četl jako mravní odsudek celého národa.

Územně přišlo Německo o Alsasko a Lotrinsko ve prospěch Francie, o Poznaňsko a část Západního Pruska ve prospěch obnoveného Polska, jemuž tím vznikl přístup k moři zvaný polský koridor, o severní Šlesvicko ve prospěch Dánska, o Hlučínsko ve prospěch Československa a o všechny kolonie, rozdělené vítězům coby mandátní území Společnosti národů. Gdaňsk se stal svobodným městem pod dohledem Ženevy a Sársko s bohatými uhelnými doly přešlo na patnáct let pod správu Společnosti národů, přičemž jeho uhlí po celou dobu odebírala Francie; o dalším osudu území mělo rozhodnout lidové hlasování, jež roku 1935 dopadlo drtivě ve prospěch návratu k Německu. Celkem šlo asi o třináctinu území a desetinu obyvatel.

Vojenská omezení byla ještě citelnější. Zanikl generální štáb, zrušena byla všeobecná branná povinnost a armáda směla mít nejvýš 100 tisíc mužů, výslovně jen k udržení vnitřního pořádku. Německu bylo zakázáno mít letectvo, ponorky, tanky i těžké dělostřelectvo, Porýní se stalo demilitarizovaným pásmem a levý břeh Rýna obsadila na patnáct let dohodová vojska. Konečně reparace: jejich výši stanovila londýnská konference roku 1921 na 132 miliard zlatých marek, z čehož 52 % připadalo Francii a 22 % Británii. Německý pohled shrnovala jediná věta – porážka, již armáda na bojišti neutrpěla, byla nadiktována u zeleného stolu.

Ostatní smlouvy a nová mapa Evropy

Versailles bylo jen prvním z pěti pařížských předměstí, jež dala jméno mírovým smlouvám. Se zbytkovým Rakouskem byla 10. září 1919 uzavřena smlouva v Saint-Germain: potvrdila rozpad monarchie, omezila armádu na 30 tisíc mužů a výslovně zakázala připojení k Německu. S Bulharskem se jednalo 27. listopadu 1919 v Neuilly, přičemž země ztratila západní Thrákii a s ní přístup k Egejskému moři. Smlouva s Maďarskem, podepsaná 4. června 1920 v Trianonu, byla ze všech nejtvrdší: Uhry ztratily asi 72 % území a kolem dvou třetin obyvatelstva, Slovensko a Podkarpatskou Rus získalo Československo, Sedmihradsko Rumunsko, Chorvatsko a Vojvodinu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Burgenland Rakousko. Mimo hranice zůstaly asi tři miliony Maďarů a Trianon se dodnes pokládá v Budapešti za národní tragédii. Poslední smlouva ze srpna 1920 v Sèvres rozdělila Osmanskou říši, nikdy však nevstoupila v platnost – vojenské vítězství Mustafy Kemala si vynutilo nové jednání a roku 1923 lausannskou smlouvu.

Z trosek čtyř říší vznikla nová střední Evropa: Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Právo na sebeurčení, jímž se tvůrci míru zaštiťovali, ovšem nešlo uplatnit důsledně, neboť národy střední Evropy nebydlely v přehledných celcích, nýbrž promíšeně. Kdo dostal hranici obhajitelnou hospodářsky a strategicky, dostal zároveň početnou menšinu; kdo trval na etnickém principu, dostal stát neubranitelný. Nové státy tak vznikly s problémem, jenž je nakonec všechny přežil.

Společnost národů

Wilsonovým nejvlastnějším dílem byla Společnost národů, ustavená roku 1920 se sídlem v Ženevě. Šlo o vůbec první stálou světovou organizaci k udržení míru a její zakládající pakt tvořil úvodní část každé z mírových smluv. Členské státy se zavázaly předkládat spory k projednání, nezahajovat válku dřív než po lhůtě k rozmyšlení a proti útočníkovi společně uplatnit hospodářské sankce.

Slabiny byly zřejmé takřka od počátku. Organizace neměla vlastní vojsko a její usnesení vyžadovala jednomyslnost, takže postižený i útočník mohli rozhodnutí zablokovat. Především však do ní nevstoupily Spojené státy: americký senát odmítl smlouvu ratifikovat a země se vrátila k politice izolacionismu. Chybělo i Německo, přijaté teprve roku 1926, a sovětské Rusko, jež se stalo členem až roku 1934. Československo patřilo k nejhorlivějším stoupencům ženevské myšlenky a Edvard Beneš v ní viděl hlavní záruku existence malých států. Zkoušku ohněm však organizace nesložila: když Itálie roku 1935 napadla Habeš, sankce se ukázaly děravé a útočník zůstal nepotrestán.

Reparace, Rúr a Locarno

Reparace se staly osou celých dvacátých let. Když Německo roku 1922 přestalo splácet, obsadila v lednu 1923 francouzská a belgická vojska průmyslové Porúří. Němci odpověděli pasivní rezistencí, berlínská vláda slíbila stávkujícím náhradu ušlého výdělku a tiskla na to peníze; koncem roku 1923 stál jediný dolar 4,2 bilionu marek. Kdo měl úspory, přišel o ně ze dne na den – a spolu s nimi o důvěru v republiku. Zásah Britů a Američanů donutil Francii ustoupit a otázka reparací se otevřela znovu.

Následovalo pět let, jimž se právem říká doba usmíření. Dawesův plán z roku 1924 poskytl Německu americké půjčky, snížil roční splátky a připoutal německé hospodářství k dolaru. Roku 1925 se ve švýcarském Locarnu dohodli zástupci Francie, Británie, Německa, Belgie a Itálie na Rýnském garančním paktu: Německo dobrovolně uznalo své západní hranice a bylo přizváno do Společnosti národů. Východní hranice s Polskem a Československem však nezaručilo – podepsalo pouze rozhodčí smlouvy, podle nichž měly případné spory řešit arbitráže. Ministři zahraničí Aristide Briand a Gustav Stresemann za Locarno obdrželi Nobelovu cenu míru; československý ministr Beneš smlouvu uvítal a hrozbu nepřipouštěl, ačkoliv rozdíl mezi zaručenou hranicí na západě a nezaručenou na východě byl viditelný pouhým okem. Briandův–Kelloggův pakt z roku 1928 pak válku coby nástroj politiky přímo zavrhl, ovšem bez jediného ustanovení o tom, jak zákaz vynutit. Poslední úprava reparací, Youngův plán z roku 1929, přišla několik měsíců před krachem newyorské burzy. Dolarový déšť ustal, německé hospodářství se zhroutilo a s ním i celá stavba pařížského míru.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou