První republika

Stát, jenž se musel nejprve ubránit

Vyhlásit republiku bylo snazší než ji udržet. Hranice nového státu nebyly 28. října 1918 nikde vytyčeny a hned trojí odpor je zpochybnil. Němci žijící v pohraničí Čech, Moravy a Slezska odmítli k Československu přistoupit a 29. a 30. října 1918 vyhlásili čtyři autonomní provincie – Deutschböhmen s centrem v Liberci, Sudetenland s centrem v Opavě, Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově a Deutschsüdmähren se sídlem ve Znojmě –, jež se chtěly připojit k Německému Rakousku. Československé vojsko je obsadilo během prosince 1918 takřka bez boje; při potlačení demonstrací 4. března 1919 však padlo čtyřiapadesát lidí a nacionalistická propaganda z „březnových padlých“ vytěžila na dvacet let dopředu.

Na severovýchodě se o Těšínsko přel nový stát s Polskem. Šlo o uhlí a o košicko-bohumínskou dráhu, jediné souvislé železniční spojení se Slovenskem, a spor přerostl v sedmidenní válku 23. – 30. ledna 1919, v níž vojska generála Josefa Šnejdárka zabrala většinu sporného území. Postup zastavil nátlak Dohody, hranice byla roku 1920 určena z Paříže a rozdělené Těšínsko zůstalo trvalou ranou v československo-polských vztazích. Nejtěžší boje probíhaly na Slovensku, kde maďarská republika rad pod vedením Bély Kuna na jaře 1919 obsadila dvě pětiny země a v Prešově byla 16. června 1919 vyhlášena krátkodechá Slovenská republika rad. Maďarská ofenziva se zhroutila, jakmile do Budapešti vstoupila rumunská vojska, a trianonská smlouva roku 1920 hranice potvrdila.

Ústava roku 1920 a myšlenka čechoslovakismu

Dne 29. února 1920 přijalo Revoluční národní shromáždění ústavní listinu. Vytvořila parlamentní demokracii se zákonodárnou mocí v rukou dvoukomorového Národního shromáždění – poslanecká sněmovna měla 300 členů, senát 150 – volenou všeobecným, rovným, přímým a tajným hlasováním podle poměrného zastoupení. Volební právo dostaly i ženy, což tehdy zdaleka nebylo v Evropě samozřejmé. Prezidenta volilo Národní shromáždění na sedm let a jeho pravomoci byly na parlamentní republiku značné.

Ústava zároveň zakotvila pojem československého národa a jazyka československého. Myšlenka čechoslovakismu, sahající ke slovenským buditelům 19. století, měla dvojí smysl. Kulturně chtěla dovršit dílo obrození, politicky však řešila počty: Němců bylo v republice víc než Slováků, kdežto sloučí-li se Češi a Slováci v jediný národ, získá stát pohodlnou dvoutřetinovou většinu. Sčítání roku 1921 ukázalo mezi 13,4 miliony obyvatel 65,5 % Čechoslováků, 23,4 % Němců, 5,6 % Maďarů, 3,5 % Rusínů, 1,4 % Židů a 0,6 % Poláků. Konstrukce tedy fungovala na papíře. Skutečnost byla složitější a slovenský národ, jenž nebyl pokládán za menšinu, a proto ani nedostal menšinová práva, si to zanedlouho připomněl.

Hrad a pětka

Ústava popisovala, jak se má vládnout. Vládlo se poněkud jinak. Poměrný systém rozdrobil sněmovnu mezi desítky stran, takže žádná vláda nemohla vzniknout bez koalice pěti a více z nich; od roku 1921 proto o všem podstatném rozhodoval neformální sbor předsedů, jemuž se říkalo pětka. Zasedali v ní Antonín Švehla za agrárníky, Rudolf Bechyně za sociální demokraty, Jiří Stříbrný za národní socialisty, Alois Rašín za národní demokracii a Jan Šrámek za lidovce. Šlo o orgán, jenž nebyl v ústavě zmíněn ani slovem a přesto určoval, co sněmovna schválí. Dvojznačnost je nabíledni: pětka dala zemi stabilitu, jakou v okolní Evropě nikdo neměl, a zároveň naučila poslance, že skutečná jednání probíhají jinde.

Proti stranickému aparátu stál Hrad – volné uskupení kolem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937) a ministra zahraničí Edvarda Beneše, opřené o Národní listy jeho odpůrců i o vlastní tisk, o Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku a okruh pátečníků. Masarykova osobní autorita byla obrovská, pěstoval se kolem něj takřka náboženský kult, jeho podobizny visely v každé třídě a kritika hlavy státu byla zákonem omezena. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, zvaná agrární, vyhrála volby roku 1925 i 1929, sociální demokraté zvítězili roku 1920 a od roku 1921 jim odštěpením radikálního křídla vyrostla Komunistická strana Československa. Roku 1926 vstoupili do vlády poprvé také němečtí agrárníci a křesťanští sociálové – takzvaní aktivisté, dokládající, že soužití možné bylo. Masaryk se úřadu vzdal ze zdravotních důvodů 14. prosince 1935 a jeho nástupcem byl o čtyři dny později zvolen Beneš.

Hospodářství od Rašína k Baťovi

Nový stát zdědil po monarchii mimořádné jmění: asi tři pětiny veškerého průmyslu Rakouska-Uherska při zhruba čtvrtině jeho obyvatel. Ministr financí Alois Rašín provedl v únoru 1919 měnovou odluku okolkováním bankovek a tvrdou deflační politikou udržel korunu pevnou; zaplatilo se za to zdražením vývozu a nezaměstnaností a Rašín sám zaplatil životem, když jej v lednu 1923 postřelil mladý anarchista a on o šest neděl později zemřel. Z prvních let republiky pocházejí i zrušení šlechtických titulů zákonem z 10. prosince 1918, osmihodinová pracovní doba a pozemková reforma z dubna 1919, jež zabrala majetky nad 150 hektarů zemědělské půdy.

Symbolem meziválečného hospodářství se stal Tomáš Baťa (3. 4. 1876 – 12. 7. 1932). Ze zlínské dílny vybudoval koncern s tisíci prodejnami po celém světě, zavedl pásovou výrobu, účast dělníků na zisku, podnikové školy, nemocnici i typické cihlové domky a ze Zlína učinil vzorové město funkcionalismu. Zahynul při letecké havárii a jeho dílo převzal nevlastní bratr Jan Antonín. Vedle Bati stály Škodovy závody v Plzni, Zbrojovka Brno, ČKD a Vítkovice; Československo se po celá dvacátá i třicátá léta drželo v první desítce světových vývozců zbraní a v letech 1934 a 1935 mu patřilo dokonce místo první. Rozdíly uvnitř státu však byly propastné – kdežto české země patřily k nejprůmyslovějším oblastem Evropy, Slovensko a Podkarpatská Rus zůstávaly zemědělské a chudé.

Národnostní otázka

Zde tkví jádro celého problému. Přibližně třetina obyvatel republiky nemluvila česky ani slovensky, a šlo přitom o menšiny s vlastní minulostí velmocenskou, nikoliv o přistěhovalce. Českoslovenští Němci, početnější než Slováci, byli ze dne na den z národa vládnoucího národem menšinovým. Ústava jim zaručovala jazyková práva v obcích s alespoň dvacetiprocentním podílem, školy, tisk i vlastní politické strany a ve srovnání s tehdejší Evropou šlo o poměry nadprůměrné; nikdy jim však nebyla přiznána územní samospráva, jíž se domáhali.

Dokud rostlo hospodářství, drželi se němečtí voliči stran umírněných. Velká hospodářská krize, jež se z Ameriky přenesla do Československa se zpožděním a vrcholila roku 1933, ovšem dopadla nejtvrději právě na pohraničí, kde převažoval vývozní průmysl textilní, sklářský a bižuterní. Nezaměstnaných bylo v nejhorším roce kolem devíti set tisíc, průmyslová výroba klesla zhruba o dvě pětiny a na Frývaldovsku i v Duchcově končily hladové pochody střelbou. Do takto rozjitřeného kraje vstoupil Konrad Henlein, jenž roku 1933 založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, o dva roky později přejmenovanou na Sudetoněmeckou stranu. Ve volbách roku 1935 obdržela 15,2 % hlasů a stala se stranou s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů v celé republice.

Odlišný, avšak neméně vážný spor probíhal na Slovensku. Hlinkova slovenská ľudová strana se od počátku dovolávala pittsburské dohody z roku 1918 a žádala slovenskou autonomii; její vůdce, kněz Andrej Hlinka (1864–1938), viděl v čechoslovakismu popření slovenské svébytnosti. Praha přitom na Slovensko posílala učitele, úředníky, lékaře a peníze, což zemi nesporně pozvedlo, zároveň však budilo dojem poručnictví. Podkarpatská Rus, nejchudší část státu, měla podle saint-germainské smlouvy dostat autonomii ihned; dostala ji až roku 1938.

Kultura a každodennost

Meziválečná léta byla dobou nebývalého kvasu. Světové jméno získal Karel Čapek dramatem R. U. R., jež darovalo světu slovo robot, a Jaroslav Hašek Osudy dobrého vojáka Švejka; poesii psali Nezval, Seifert a Wolker, v Osvobozeném divadle hráli od roku 1927 Voskovec s Werichem a na plátnech zářili Vlasta Burian a Lída Baarová. Roku 1930 vyrostla v Brně vila Tugendhat a roku 1933 barrandovské ateliéry. Ženy vstupovaly do zaměstnání, spolků i politiky, rozhlas vysílal od roku 1923 jako druhý v Evropě a k víkendu patřily biograf, fotbal, hokej a slety Sokola i Orla.

Republika byla důsledně světským státem a s katolickou církví se rozešla dosti ostře: povoleny byly rozvody i pohřby žehem, ze škol zmizely kříže, roku 1918 padl v Praze mariánský sloup a roku 1920 vznikla Církev československá, k níž se přihlásilo na osm set tisíc věřících. Masaryk sám razil heslo „Tábor je náš program“ a spor vyvrcholil roku 1925 Marmaggiho aférou, kdy papežský nuncius opustil Prahu poté, co nad Hradem zavlál husitský prapor. Vztahy urovnal až modus vivendi z konce dvacátých let.

Krize demokracie a stín ze severu

Zahraniční politiku vedl po celých dvacet let Edvard Beneš a stavěl ji na třech pilířích. Prvním byla Společnost národů, druhým Malá dohoda, uzavřená v letech 1920–1921 s Jugoslávií a Rumunskem proti maďarským revizním nárokům, třetím spojenecká smlouva s Francií z roku 1924. Roku 1935 k nim přibyla smlouva se Sovětským svazem, ovšem s osudnou podmínkou: Moskva měla pomoci teprve tehdy, pomůže-li nejdřív Paříž. Dohodnout se s Polskem se pro spor o Těšínsko nepodařilo nikdy.

Po roce 1933 začalo být zřejmé, že soustava nedrží. Hitlerovo Německo východní hranici v Locarnu nikdy nezaručilo, Rakousko zmizelo z mapy, Itálie přešla na německou stranu a Francie i Británie hledaly dorozumění místo odporu. Republika reagovala tím, čím mohla: od roku 1935 budovala pohraniční opevnění, roku 1936 přijala zákon na obranu státu a zbrojní průmysl jí dodával jednu z nejlepších armád v Evropě. Přesto zůstává na místě střízlivý závěr. První republika byla v letech 1918–1938 jediným státem střední Evropy, jenž si udržel demokracii bez přerušení, a to je zásluha, o niž ji nikdo nepřipraví. Zároveň nedokázala přesvědčit třetinu vlastních občanů, že jde také o jejich stát – a právě této slabiny se roku 1938 chopil nepřítel zvenčí.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou