Velká válka

Plán na krátkou válku

Německá strategie vycházela z prosté nesnáze: válku bylo nutno vést na dvou frontách proti Francii i Rusku. Schlieffenův plán, vypracovaný roku 1905, z ní hledal východisko rychlostí. Silné pravé křídlo mělo obejít francouzské pevnosti obchvatem přes neutrální Belgii, sevřít Paříž a rozhodnout na západě dřív, než se rozlehlé Rusko stačí zmobilizovat. Vše se opíralo o jízdní řády drah a o předpoklad, že Belgie klade odpor jen symbolický.

Skutečnost se rozešla s plánem hned v prvních týdnech. Belgické pevnosti zdržely postup, britský expediční sbor se objevil dřív, než Berlín čekal, a Rusové vpadli do Východního Pruska tak brzy, že německé velení odvelelo na východ dva sbory z rozhodujícího křídla. Na východě se sázka vyplatila: 26. – 30. srpna 1914 obklíčil generál Paul von Hindenburg s náčelníkem štábu Erichem Ludendorffem ruskou armádu u Tannenberku. Na západě naopak vyčerpaní Němci pravé křídlo zúžili a v září narazili na protiútok. Bitva na Marně ve dnech 5. – 12. září 1914, jíž Francouzi říkají zázrak, německý postup zastavila a vzala válce její zamýšlenou podobu. Naděje na rozhodnutí do Vánoc padla.

Život v zákopech

Obě strany se pokusily obejít soupeřovo křídlo a v takzvaném běhu k moři je protahovaly stále dál na sever, až se koncem roku 1914 fronta opřela o Severní moře i o švýcarskou hranici. Vznikl souvislý pás zákopů dlouhý přes sedm set kilometrů, chráněný ostnatým drátem a kulometnými hnízdy. Za čtyři roky se přesouval o pouhé desítky kilometrů sem a tam, přičemž každý takový posun stál statisíce mužů.

Válka tím dostala rysy, jaké dřívější staletí neznala. Voják netrávil většinu času v boji, nýbrž ve vodě, blátě a mezi krysami, čekaje na dělostřeleckou přípravu nepřítele; nemoci, omrzliny a nervová zhroucení odčerpávaly mužstvo srovnatelně s kulkami. Že jde o lidi, a nikoliv o figury na mapě, ukázaly Vánoce 1914, kdy na řadě míst západní fronty vylezly tisíce britských a německých vojáků z krytů, zpívaly koledy a vyměňovaly si drobné dárky. Velení se postaralo, aby se příměří neopakovalo: dotčené jednotky převelelo tam, kde protivníka neznaly.

Verdun a Somma

Rok 1916 se stal měřítkem toho, kam poziční válka dospěla. Německé velení zvolilo za cíl pevnostní pásmo u Verdunu, jehož se Francie z důvodů cti nemohla vzdát, a počítalo, že ji v boji o ně vykrvácí. Bitva začala 21. února a skončila teprve 18. prosince 1916; Francouzi udrželi pozice, zásobováni jedinou silnicí zvanou posvátná cesta, a heslo „Nepřejdou!“ se stalo součástí národní paměti. Souhrnné ztráty obou stran se odhadují na 700 až 800 tisíc mužů, z toho zhruba na tři sta tisíc padlých.

Britská a francouzská odpověď přišla 1. července 1916 na řece Sommě. Týdenní dělostřelecká příprava nepřerušila německý ostnatý drát a útočící pěchota vešla do palby kulometů: prvního dne měla britská armáda přes 57 tisíc ztrát, z toho na 19 tisíc padlých – nejtěžší den v jejích dějinách. Ofenziva pokračovala do 18. listopadu a posunula frontu o několik kilometrů, souhrnné ztráty všech tří armád překročily milion mužů. Právě zde, 15. září 1916, poslali Britové poprvé do boje tank.

Nové zbraně

Technika, jíž si štáby slibovaly obnovení pohybu, zprvu pomáhala straně bránící se. Kulomet dovoloval hrstce mužů zastavit celý prapor, rychlopalná děla proměňovala krajinu v měsíční povrch a ostnatý drát dokázal beze zbytku znehodnotit odvahu pěchoty. Dne 22. dubna 1915 vypustili Němci u belgického města Ypres proti francouzským a alžírským jednotkám chlor; roku 1917 přibyla na témže úseku hořčičná látka, podle místa nazvaná yperit, jež pronikala oděvem a oslepovala. Plyny přinesly hrůzu, nikoliv však rozhodnutí, neboť plynová maska následovala vzápětí.

Podobně dopadly další novinky. Letadlo sloužilo nejprve k průzkumu a teprve poté k soubojům a bombardování, tank se lámal v terénu a poruchy jej vyřazovaly častěji než dělostřelecké granáty, ponorka rozhodovala o zásobování, nikoliv o bojišti. Vojenskou převahu si žádná z těchto zbraní nezískala; všechny dohromady však zvedly ztráty do výše, jakou dosavadní dějiny neznaly, a natrvalo připoutaly válku k průmyslu, jenž ji zásoboval.

Válka na moři a vstup Spojených států

Na hladině zůstalo německé loďstvo, do něhož Berlín vložil dvacet let a nesmírné prostředky, v podstatě nevyužito. Jediné velké střetnutí, bitva u Jutska ve dnech 31. května a 1. června 1916, přineslo Britům těžší ztráty na lodích, strategicky však potvrdilo jejich převahu: německá flotila se vrátila do přístavů a zůstala tam do konce války, kdežto britská blokáda dál dusila německé hospodářství a hrozil hladomor.

Zbývaly ponorky. Německo jimi odpovědělo na blokádu a 7. května 1915 potopilo u irského pobřeží parník Lusitania; zahynulo 1 198 lidí, mezi nimiž bylo i 128 amerických občanů. Rozhořčení ve Spojených státech přimělo Berlín k dočasnému omezení útoků, USA se tedy do války ještě nezapojily. Dne 1. února 1917 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku s vidinou toho, že Británii vyhladoví dřív, než stačí Američané zasáhnout. Sázka však nevyšla. Po odhalení Zimmermannova telegramu, v němž Berlín nabízel Mexiku spojenectví a americká území, vyhlásily Spojené státy dne 6. dubna 1917 válku Německu. Do války se zapojil gigant ovládající zhruba třetinu světové průmyslové produkce.

Češi ve válce a legie

Z českých zemí narukovalo přes milion mužů a valná většina z nich odsloužila celou válku v rakousko-uherské armádě. Nadšení pro habsburskou věc bylo ovšem vlažné, navíc se začaly projevovat hospodářské důsledky války: od roku 1915 byly zavedeny potravinové lístky na chleba, mouku a tuky. Bílou mouku vystřídaly různé náhražky, v následujícím roce začalo být na příděl i maso a zima 1916–1917 přinesla do měst skutečný hlad.

„K snídani obyčejně bývá chléb s řepovým listím míchaný, častěji bývá perník z ohavné mouky, prý z nejedlých kaštanů, ze slámy a stromové kůry. V poledne je bramborová polévka, lívance z nepravé ječné mouky, večer bramborová kaše. Maso se fasuje jednou nebo dvakrát za týden, ale musí se sedět celou noc před krámem. Také tuřín se prodává, ale není to dobrá zelenina, jakou jsme jedli v míru. Je to nějaký dobytčí druh.“ Ze vzpomínek malíře Arnošta Hofbauera.

S vidinou možného vzniku samostatného českého (respektive československého) státu, lepších zítřku, ale i dalších, méně ctnostných idejí, se mnoho zajatců i krajanů rozhodlo změnit stranu. Již v roce 1914 vzniká v rámci francouzské armády z československých dobrovolníků rota Nazdar, v Rusku je téhož roku založena Česká družina. Ta se stane základem budoucí československé legie čítající nakonec kolem sta tisíc mužů ve Francii, Itálii a především Rusku (a téměř jednou tolik krajanů se připravuje na pomoc v USA, do války však většinou nezasáhnou). Jejich nejznámějším činem se stala bitva u Zborova 2. července 1917, kde československá střelecká brigáda prolomila rakouské zákopy a zajala tisíce vojáků. Vojensky šlo o pouhou epizodu, politicky však o nesmírně silný argument, který zásadně pomohl diplomatům odboje ve vyjednávání s dohodovými mocnostmi o budoucím státu (téměř do konce války odmítaly rozpad Rakousko-Uherska). Zásadní byl přitom fakt, jenž se v pozdějších oslavách ztrácel: legionáři bojovali proti mocnářství, jemuž přísahali věrnost, a v případě zajetí je čekala jistá smrt.

Rok 1918

Rusko z války vypadlo v důsledku dvou revolucí, přičemž zásadní vliv měl bolševický převrat vedený V. I Leninem a sponzorovaný nepřátelským Německem. Bolševici po násilném převratu slibovali okamžitý mír, po němž toužila většina Rusů. Podepsali jej 3. března 1918 v Brestu Litevském, čímž přišli o části Pobaltí, Polska, Finska i Ukrajiny. Německo tak přesunulo uvolněné divize na západ a od 21. března 1918 započalo Ludendorffovu ofenzivu, poslední pokus rozhodnout válku dříve, než dorazí Američané. Postoupilo desítky kilometrů, prolomit frontu se však nepodařilo. V červenci je zastavil protiútok na Marně a 8. srpna 1918 u Amiensu začal ústup, jejž Ludendorff nazval černým dnem německé armády.

Konec přišel rychle. Na podzim se hroutily fronty ústředních mocností jedna po druhé: koncem září kapitulovalo Bulharsko, koncem října Osmanská říše, 3. listopadu Rakousko-Uhersko a 11. listopadu 1918 podepsalo v železničním voze u Compiègne příměří i Německo, jehož císař o dva dny dříve uprchl do Nizozemska.

Faktem důležitým i pro pozdější politický vývoj zůstává, že při podepsání kapitulace nestáli vojáci Dohody na německé půdě, což vzápětí umožnilo šířit legendu o „ráně dýkou do zad“ zasazené armádě zázemím. Tak bude ještě dlouho před nástupem Hitlera věřit značná část německého národa propagandě, že válku neprohrála neporazitelná německá armáda, ale zaprodaní politici. Rychle se zapomene, že při zhrouceném zásobování by dobytí Německa bylo otázkou času a kapitulující politici vlastně zachránili Německo před ještě větší krizí a krveprolitím.

Za války padlo kolem deseti milionů vojáků a dalších zhruba dvacet milionů bylo zraněno, mnozí doživotně. Oběti mezi civilisty, umírajícími hladem, na epidemie a při vyhánění, se odhadují srovnatelně. Ke ztrátám je nutno připočíst arménskou genocidu, při níž od roku 1915 zahynulo v Osmanské říši kolem půldruhého milionu lidí, a španělskou chřipku let 1918–1920, jež si po zesláblé Evropě i po celém světě vyžádala desítky milionů životů.

Geopoliticky došlo snad k největšímu otřesu v dějinách: rozpadly se čtyři říše – ruská, německá, rakousko-uherská a osmanská – a hospodářské těžiště se přesunulo za oceán. Vznikly nástupnické státy a v Rusku se k moci dostává bolševismus, přičemž totalitní komunistický režim přetrvá až do konce roku 1991. Válku, jež měla trvat několik měsíců, uzavřela versailleská smlouva až 28. června 1919, přesně pět let po sarajevských výstřelech.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou