Cesta k první světové válce

Svět rozdělený mezi velmoci

Evropa vstupovala do 20. století v přesvědčení, že velké války jsou minulostí. Od sjednocení Německa roku 1871 neproběhl mezi velmocemi žádný přímý střet, obchod rostl, železnice a telegraf zkracovaly vzdálenosti a mezinárodní výstavy slavily vědu i techniku. Pod povrchem se ovšem odehrával zápas jiného druhu: dělení mimoevropského světa. V letech 1880–1914 získaly evropské státy nadvládu nad takřka celou Afrikou a rozsáhlými částmi Asie a kolonie přestaly být pouhým zdrojem surovin – staly se měřítkem velmocenské váhy.

Srážky na sebe nedaly čekat. Roku 1898 se u súdánské obce Fašoda setkala britská výprava mířící od Káhiry k jihu s francouzskou postupující od Senegalu na východ; dva měsíce hrozila válka, než Francie, oslabená vnitřním sporem kolem Dreyfusovy aféry, ustoupila. Britové se vzápětí střetli v jižní Africe s Búry, potomky nizozemských a německých osadníků: druhá búrská válka (1899–1902) jim sice přinesla vítězství, ovšem za cenu partyzánských bojů a koncentračních táborů, v nichž zahynuly tisíce búrských žen a dětí. Zde se poprvé ukázalo, že moderní velmoc dokáže vést válku i proti civilnímu obyvatelstvu.

Nejvíc podnětů k napětí přinesl nově příchozí hráč. Německo, sjednocené teprve roku 1871, se přihlásilo o „místo na slunci“ a jeho světová politika narazila na již rozdělené panství. Dvakrát se pokusilo vyzkoušet pevnost francouzsko-britského sblížení v Maroku – roku 1905 návštěvou císaře Viléma II. v Tangeru a roku 1911 vysláním dělového člunu k Agadiru. Pokaždé skončil pokus opačně, než Berlín zamýšlel: konference v Algeciras roku 1906 i agadirská krize spojily Paříž s Londýnem těsněji než předtím.

Zbrojení a závod na moři

Mezitím se v Asii přeskupovaly síly. Japonsko, jež zahájilo modernizaci v období Meidži, porazilo Čínu ve válce let 1894–1895, připravilo ji o Koreu i Tchaj-wan a roku 1905 zvítězilo i nad Ruskem: pád Port Arthuru a zničení baltského loďstva u Cušimy poprvé v novověku ukázaly evropskou velmoc poraženou asijským státem. Čínské ponížení se mezitím vybilo v proticizineckém boxerském povstání (1899–1901), potlačeném společnou výpravou osmi mocností; roku 1912 padla dynastie Čching a Čína se stala republikou.

Poučení znělo pro všechny stejně: rozhoduje průmysl a rychlost. Evropské rozpočty na zbrojení se během dvaceti let znásobily, pěchota dostala opakovací pušky a kulomety, dělostřelectvo rychlopalná děla, armády plánovaly mobilizace podle jízdních řádů drah. Nejnápadnější podobu měl námořní závod. Německo přijalo roku 1898 a 1900 zákony o stavbě velkého válečného loďstva, jež z pohledu Londýna nemohly mířit proti nikomu jinému než proti Británii. Ostrovní říše odpověděla roku 1906 lodí Dreadnought, jejíž výzbroj a pancíř rázem znehodnotily všechny starší bitevní lodě světa – i vlastní. Závod tím začal znovu od nuly a obě strany do něj vložily prostředky, jež se už nedaly odepsat.

Dva tábory

Právě zbrojení vtiskovalo tvar spojenectvím. Kancléř Otto von Bismarck vybudoval po roce 1871 soustavu smluv, jejímž smyslem bylo udržet Francii osamocenou: roku 1879 uzavřel dvojspolek s Rakouskem-Uherskem, roku 1882 k němu přizval Itálii a vznikl Trojspolek. Bismarck přitom pečlivě udržoval dobré vztahy i s Ruskem. Když jej Vilém II. roku 1890 propustil a smlouvu s Petrohradem nechal vypršet, ztratila celá stavba svou pojistku.

Následek přišel obratem. Francie, jíž Německo roku 1871 odňalo Alsasko a Lotrinsko, nabídla Rusku peníze na železnice i průmysl a roku 1892 s ním sjednala vojenskou úmluvu, potvrzenou roku 1894. Británie, dosud spoléhající na „skvělou izolaci“, urovnala roku 1904 koloniální spory s Francií srdečnou dohodou a roku 1907 se dohodla i s Ruskem o Persii, Afghánistánu a Tibetu. Tak vznikla Trojdohoda. Žádná z dohod nezavazovala k útoku a Itálie si roku 1902 tajně slíbila s Francií neutralitu, takže Trojspolek byl slabší, než vypadal na papíře; smysl obou bloků však netkvěl v textu smluv, nýbrž v tom, že napříště se každý místní spor týkal všech.

Sud prachu na Balkáně

Nejhořlavější místo kontinentu leželo na jihovýchodě. Osmanská říše ztrácela evropská území po celé 19. století: Řecko dosáhlo nezávislosti roku 1830, Srbsko a Rumunsko se osamostatňovaly postupně a berlínský kongres roku 1878, jemuž předsedal Bismarck, mezinárodně uznal samostatnost balkánských států, zároveň však odepřel Bulharsku území slíbená v San Stefanu. Na uvolněné místo se hlásily hned tři síly: mladé státy toužící po dalších územích, Rusko coby ochránce pravoslavných Slovanů a Rakousko-Uhersko, jemuž kongres svěřil správu Bosny a Hercegoviny.

Rakousko-uherská anexe Bosny roku 1908 proměnila dočasnou správu v trvalé vlastnictví a Srbsko, jež v provincii vidělo součást budoucího jihoslovanského státu, ji pokládalo za loupež. Napětí vyvrcholilo balkánskými válkami: roku 1912 vytlačil balkánský svaz Srbska, Bulharska, Řecka a Černé Hory Osmany takřka z celé Evropy, roku 1913 se však vítězové rozhádali o Makedonii a Bulharsko podlehlo dřívějším spojencům. Deset týdnů bojů stálo kolem 200 tisíc životů a doprovázely je etnické čistky. Srbsko z války vyšlo územně zdvojnásobené a sebevědomé, Vídeň v něm spatřovala smrtelné nebezpečí pro soudržnost mnohonárodní říše.

Nacionalismus a marnost mírových konferencí

Za vším stála myšlenka, jež v 19. století přerostla hranice učeneckých sporů: národ coby nejvyšší hodnota a zdroj státní legitimity. Ve Francii živila touhu po odčinění porážky z roku 1871, v Německu víru ve vlastní nadřazenost, v Itálii nárok na rakouské Tyrolsko a Terst, na Balkáně sen o velkém Srbsku i o velkém Bulharsku. Týž pojem tedy jedny státy stmeloval a jiné, zejména Rakousko-Uhersko a Osmanskou říši, rozkládal zevnitř.

Že si nebezpečí uvědomovali i současníci, dosvědčují haagské konference let 1899 a 1907, svolané z podnětu ruského cara. Zakázaly shazování výbušnin z balonů, užití bojových plynů i střel s rozšiřující se hlavicí, upravily zacházení s raněnými a zajatci a zřídily stálý rozhodčí soud v Haagu. Chyběl ovšem donucovací prostředek: závazky platily jen mezi státy, jež je ratifikovaly, a rozhodčí řízení bylo dobrovolné. Během několika prvních měsíců války se ukázalo, že podepsaný zákaz sám o sobě neznamená pranic.

Sarajevo a červencová krize

Dne 28. června 1914 zastřelil v Sarajevu devatenáctiletý bosenský Srb Gavrilo Princip následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii. Atentát byl dílem několika mladíků z organizace Mladá Bosna, vyzbrojených s pomocí lidí napojených na srbskou vojenskou rozvědku; první pokus s bombou téhož dopoledne selhal a Princip dostal příležitost jen následkem řetězu náhod, když řidič odbočil na špatnou ulici a couval.

Vídeň v atentátu spatřila příležitost skoncovat se Srbskem a po ujištění o německé podpoře předložila 23. července ultimátum, jehož jeden bod – účast rakouských úředníků na vyšetřování na srbském území – mířil vědomě za hranici přijatelného. Bělehrad přesto přijal takřka vše a 28. července 1914 Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Dál už rozhodovaly mobilizační plány: Rusko se 30. července dalo do zbraně na obranu Srbů, Německo vyhlásilo 1. srpna válku Rusku a 3. srpna Francii, druhého dne vpadlo do neutrální Belgie – a Británie, vázaná zárukou belgické neutrality, vstoupila do války rovněž. Za jediný týden se z rakousko-srbského účtování stal konflikt pěti velmocí.

Kdo za to mohl?

Mírová smlouva z roku 1919 odpověděla jednoznačně: vinu nese Německo. Teze má oporu ve faktech, neboť Berlín vydal Vídni onen pověstný „bianko šek“, urychloval tempo krize a jako jediný porušil neutralitu třetího státu. Proti ní však stojí zjištění, jež historikové snášejí od šedesátých let: každá z velmocí měla vlastní důvod válku neodmítnout. Rakousko-Uhersko doufalo, že vítězná válka zpevní rozviklanou říši, Rusko chtělo úžiny Bospor a Dardanely a vliv na Balkáně, Francie Alsasko a Lotrinsko, Británie oslabení německé konkurence, Itálie rakouská území. Nikdo přitom neočekával víc než krátké tažení do zimy.

Střízlivý závěr zní, že nešlo o dílo jediného viníka, nýbrž o selhání celé soustavy. Spojenecké závazky proměnily místní spor v evropský, mobilizační plány sešněrovaly rozhodování do několika dní a představa války coby řízeného nástroje politiky přežila techniku, jež ji dávno učinila neřiditelnou. Evropa nevstupovala do války omylem – vstoupila do ní s otevřenýma očima a ve zcela mylné představě o tom, co ji čeká.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou