Mnichov a druhá republika

Sudetoněmecká otázka

Německá menšina byla v Československu od počátku menšinou nespokojenou, dokud však rostlo hospodářství, spokojovala se stížnostmi a stranami umírněnými. Zlom přinesla hospodářská krize, jež nejtíže dolehla právě na vývozní průmysl pohraničí. Do rozjitřeného kraje vstoupil tělocvikář Konrad Henlein (1898–1945), zakladatel Sudetoněmecké vlastenecké fronty z roku 1933, jež se roku 1935 přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu. Ve volbách téhož roku obdržela 15,2 % hlasů a byla stranou s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů v celém státě.

Zprvu žádala samosprávu, po anšlusu Rakouska už otevřeně pracovala pro Berlín. V karlovarských požadavcích z 24. dubna 1938 vytyčila osm bodů: úplnou územní i správní samosprávu německé oblasti, náhradu za údajné křivdy od roku 1918 a svobodu hlásit se k nacistickému světovému názoru. Hitlerova taktika je zde zřejmá a je nutné ji dobře pochopit. Nešlo o vyjednávání, nýbrž o nástroj – požadavky měly být vždy o něco vyšší, než mohla Praha splnit, aby spor nikdy nekončil. Když tedy prezident Edvard Beneš povolal 5. září 1938 vůdce Sudetoněmecké strany na Hrad a vyzval je, aby si své podmínky sepsali sami, vznikl takzvaný čtvrtý plán, jenž jim vyhověl takřka ve všem – a strana vzápětí jednání přerušila pod záminkou rvačky v Moravské Ostravě.

Rok 1938: od května k mobilizaci

Zkouška proběhla už na jaře. Ve dnech 20. a 21. května 1938 ohlásily zprávy pohyby wehrmachtu k československým hranicím, Praha povolala do zbraně na dvě stě tisíc mužů a Německo ustoupilo. Květnová krize posílila sebedůvěru Čechoslováků, Hitlera však uvedla do zuřivosti a urychlila jeho rozhodnutí věc vyřídit vojensky. Britská vláda mezitím vyslala do Prahy zprostředkovatele, lorda Waltera Runcimana, jenž po srpnovém pobytu doporučil odstoupení pohraničních oblastí – tedy přesně to, oč Berlínu šlo.

Rozhodující byly tři poslední zářijové týdny. Dne 12. září pronesl Hitler na norimberském sjezdu výhružný projev, načež v pohraničí vypuklo povstání sudetoněmeckých ordnerů; československé úřady je do dvou dnů potlačily vyhlášením stanného práva a Henlein uprchl do Německa. Dne 15. září odletěl britský premiér Neville Chamberlain do Berchtesgadenu a Hitler mu předložil požadavek na odstoupení všech okresů s více než polovinou německého obyvatelstva. Devatenáctého září doručili Britové a Francouzi do Prahy společný návrh v tomto smyslu; vláda jej nejprve odmítla a po nátlaku, jenž se rovnal ultimátu, jej 21. září přijala. Hitler však na druhé schůzce v Godesbergu 22. – 24. září znovu přitvrdil a žádal okamžité obsazení vojskem. Tehdy trpělivost došla: 23. září 1938 ve 22.30 vyhlásilo Československo všeobecnou mobilizaci. Do zbraně nastoupilo asi 1,25 milionu mužů ve zhruba šestatřiceti divizích a země byla odhodlána se bít.

Mnichovská dohoda

Válku odvrátila italská nabídka schůzky. V noci z 29. na 30. září 1938 se v Mnichově sešli Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier a během několika hodin se dohodli na textu, jenž se od godesberského memoranda lišil hlavně tím, že zábor rozdělil do pěti pásem a rozvrhl jej na dobu od 1. do 10. října. Českoslovenští zástupci Vojtěch Mastný a Hubert Masařík byli v Mnichově přítomni, k jednání však přizváni nebyli a výsledek jim byl sdělen až po podpisu. Odtud dvojí české pojmenování: mnichovský diktát, poněvadž šlo o rozhodnutí bez souhlasu dotčeného státu, a mnichovská zrada, poněvadž jedním ze signatářů byla spojenecká Francie, vázaná smlouvou z roku 1924.

Dne 30. září 1938 kolem poledne československá vláda podmínky přijala. Chamberlain se vrátil do Londýna, mával podepsaným prohlášením o německo-britském neútočení a sliboval „mír pro naši dobu“. O rok později byla Británie ve válce.

Měli jsme se bránit?

Otázka je stará jako sama dohoda a poctivá odpověď vyžaduje vyslechnout obě strany.

Pro přijetí mluvila především izolace. Francie i Británie daly jasně najevo, že bojovat nebudou, a Chamberlain veřejně mluvil o „sporu v daleké zemi mezi lidmi, o nichž nevíme nic“. Sovětská pomoc byla podle smlouvy z roku 1935 vázána na pomoc francouzskou a Polsko ani Rumunsko průchod Rudé armádě povolit nehodlaly. Po anšlusu obklopovalo Německo české země ze tří stran a jižní hranice byla bez opevnění. Wehrmacht měl proti třiceti šesti československým divizím podstatnou přesilu, letectvo bylo zastaralé a nálety na města reálnou hrozbou. Konečně nešlo přehlédnout, že velká část německých občanů republiky by v takové válce bojovala proti ní. Přijetí znamenalo zachovat asi milion životů a naději, že válku rozhodne někdo jiný.

Pro obranu mluvilo neméně vážných důvodů. Armáda patřila k nejlépe vyzbrojeným v Evropě a pohraniční opevnění, byť nedokončené, mohlo útok zdržet o týdny; hory tvořily přirozenou obrannou linii. Odpor by nutil Francii dostát podpisu, jenž jinak ztratil cenu, a získal by čas západním mocnostem, jež byly roku 1938 na válku hůř připraveny než Německo. Především však ústup nic nezachránil: české země byly obsazeny beze zbraně o půl roku později a Škodovy závody i tisíce tanků a děl posílily wehrmacht ve válce, jež stejně přišla. K tomu přistupuje důvod mravní. Polsko se roku 1939 bránilo, prohrálo a bylo zpustošeno – zůstalo mu ovšem právo mluvit o sobě jako o zemi, jež se bila.

Střízlivý závěr zní, že obojí volba byla špatná a že rozdíl mezi nimi netkví ve výsledku, nýbrž v ceně a v následcích pro sebevědomí národa. Vojensky vzato osamocené Československo vyhrát nemohlo; politicky vzato ústup nezabránil ničemu, co měl zabránit. Zůstalo po něm to, čemu se říká mnichovský komplex – trvalá nedůvěra k západním spojencům, jíž zanedlouho obratně využili komunisté. Otázka je otevřená dodnes a dobře položená hodina dějepisu ji nemá uzavírat, nýbrž vážit.

Ztráty území a vídeňská arbitráž

Mnichovem to neskončilo. Německu připadlo 28 680 km² s asi 3,6 milionu obyvatel, mezi nimiž bylo na sedm set tisíc Čechů; velká část z nich musela odejít do vnitrozemí. Ještě 30. září doručila ultimátum Varšava a Polsko obsadilo do 10. října Těšínsko s Bohumínem, Karvinou a Českým Těšínem, k tomu části Oravy a Spiše. Nakonec se ozvala Budapešť: vídeňskou arbitráží z 2. listopadu 1938, vyhlášenou německým a italským ministrem zahraničí, získalo Maďarsko jižní a východní Slovensko a jihozápad Podkarpatské Rusi, celkem 11 927 km² s asi milionem obyvatel, a území převzalo ve dnech 5. – 10. listopadu.

Souhrn je zdrcující: republika přišla o 41 098 km² a o 4 879 000 obyvatel, tedy zhruba o třetinu území. Z Čech a Moravy se stal útvar bez hranic hájitelných, bez části železnic a bez uhelných i sklářských oblastí, obklopený ze všech stran Německem a jeho přáteli.

Druhá republika

Období od října 1938 do března 1939 bývá označováno za druhou republiku a bylo krátké, přesto proměnilo zemi k nepoznání. Edvard Beneš abdikoval 5. října 1938 a koncem měsíce odjel do Londýna; novým prezidentem byl 30. listopadu zvolen právník Emil Hácha a předsedou vlády se stal agrárník Rudolf Beran. Stát změnil jméno na Česko-Slovensko, neboť žilinskou dohodou z 6. října 1938 získalo Slovensko autonomii s vládou Jozefa Tisa a o pět dní později ji dostala i Podkarpatská Rus.

Politický život se zúžil na dvě strany: vládní Stranu národní jednoty a povolenou opoziční Národní stranu práce. Parlament v prosinci 1938 zmocnil vládu k vydávání nařízení s mocí zákona a s ní přišla cenzura, omezení spolků i první protižidovská opatření. Veřejné mínění se obrátilo proti všemu, co bylo spojováno s republikou předchozí: obviňovali se Beneš, liberálové, socialisté a Židé, vzývaly se autorita, kázeň a katolická tradice. Šlo o proměnu rychlou, hlubokou a v mnohém trapnou – a ukazuje, jak snadno se demokratická společnost mění, ztratí-li důvěru sama v sebe.

Patnáctý březen 1939

Konec přišel podle Hitlerova rozvrhu. Dne 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm na německý pokyn samostatný Slovenský štát v čele s Jozefem Tisem. Téhož večera odjel prezident Hácha s ministrem zahraničí Chvalkovským do Berlína, kde jim byla v noci pod hrozbou bombardování Prahy předložena listina o „svěření osudu českého národa do rukou vůdce“; Hácha ji po srdečním kolapsu k ránu podepsal. V šest hodin ráno 15. března 1939 překročila německá vojska hranice, večer stál Hitler na Pražském hradě a 16. března vyhlásil Protektorát Čechy a Morava.

Podkarpatská Rus se rovněž 15. března prohlásila samostatnou Karpatskou Ukrajinou v čele s Augustinem Vološinem, během několika dnů ji však obsadila maďarská armáda; československé jednotky zde svedly poslední boje o zemi, jež vzápětí zanikla. Republika tedy skončila dvakrát – jednou v Mnichově, kdy ztratila hranice, a podruhé v březnu, kdy ztratila jméno.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou