Věda, technika a umění na přelomu století

Belle époque a síla v drátech

Poslední desetiletí před světovou válkou pojmenovali Francouzi belle époque, tedy „krásná epocha“. Označení vzniklo teprve zpětně, ve dvacátých letech, kdy se doba míru, elektrického světla a světových výstav jevila coby ztracený ráj. Přesto něco podstatného vystihuje: nikdy dřív se každodenní život nezměnil za dvě generace tak důkladně a nikdy dřív nebyla víra v pokrok tak samozřejmá.

Hnací silou proměny se stala elektřina. Pára poháněla jen to, k čemu se dal natáhnout řemen; proud bylo možno vést drátem kamkoliv, dělit jej a znovu spojovat. Thomas Alva Edison (1847–1931) k žárovce z roku 1879 dodal celou soustavu, bez níž by zůstala hračkou – dynama, elektrárny, kabely, elektroměry, vypínače i objímky. Nikola Tesla (1856–1943) přidal generátory a transformátor, díky němuž se dal proud přenášet na velké vzdálenosti; roku 1895 vyrostla u Niagarských vodopádů první velká vodní elektrárna. Turbíny Peltonova z roku 1884 a Kaplanova z roku 1912 naučily průmysl využívat vodu s dosud nevídanou účinností.

České země nezůstaly pozadu. František Křižík (1847–1941) stavěl první veřejné elektrárny, elektrifikoval dráhu z Tábora do Bechyně a veřejné osvětlení dostaly nejdřív Písek a Jindřichův Hradec; nejstarší dosud fungující vodní elektrárna v Čechách stojí právě v Písku. Roku 1882 se první evropskou divadelní budovou osvětlenou žárovkami stalo brněnské Mahenovo divadlo. Emil Kolben (1862–1943) založil v Praze elektrotechnickou továrnu, z níž vyrostlo ČKD. Vzdálenost mezitím krotilo slovo: princip telefonu objevil roku 1876 americký učitel hluchoněmých Alexander Graham Bell (1847–1922), Edison jej vylepšil uhlíkovým mikrofonem a roku 1882 začala v pražském domě U Richterů pracovat první ústředna, k níž téhož roku vyšel první telefonní seznam. Na Hertzův objev elektromagnetických vln z roku 1887 navázali Alexandr Stěpanovič Popov anténou a Guglielmo Marconi (1874–1937), jehož bezdrátový telegraf spojil roku 1901 Evropu s Amerikou.

Motor, kolo a křídlo

Druhým srdcem nové doby byl spalovací motor. Gottlieb Daimler (1834–1900) postavil v letech 1883–1886 rychloběžný benzinový motor a vyzkoušel jej na motocyklu, automobilu i člunu, Carl Benz (1844–1929) přidal tříkolku s jediným válcem a Rudolf Diesel (1858–1913) si roku 1897 nechal patentovat motor hospodárnější než všechny dosavadní. Automobil se během několika let proměnil z drahé kuriosity ve výrobek: Henry Ford (1863–1947) sestrojil svůj první vůz roku 1896 a záhy jej začal vyrábět sériově. Že jde o věc vzrušující, ukázaly už roku 1894 první mezinárodní závody z Paříže do Rouenu.

Také zde měly české země co nabídnout. Václav Laurin (1865–1930) a Václav Klement (1868–1938) vyráběli od roku 1895 velocipedy, roku 1899 představili motocykl značky Slavia a v letech 1904–1905 sbírali vítězství v mezinárodních závodech. V Kopřivnici vznikl v letech 1897–1898 první český automobil President. Zbývalo poslední – vzduch. Vzducholodě Ferdinanda von Zeppelina (1838–1917) létaly od roku 1900, bratři Wrightové vzlétli roku 1903 prvním motorovým letounem, Louis Blériot přeletěl roku 1909 kanál La Manche a Jan Kašpar (1883–1927) uskutečnil roku 1911 první český dálkový let z Pardubic do Prahy.

Věda mění obraz světa

Vynálezy měnily život, vědecké objevy měnily obraz světa – a ten druhý otřes byl hlubší. Kniha Charlese Darwina O původu druhů z roku 1859 vysvětlila rozmanitost živé přírody přirozeným výběrem a zbavila člověka výsadního postavení mezi tvory; spor, jejž vyvolala, se vedl na kazatelnách i v novinách a Darwinovy myšlenky se vzápětí staly kořistí ideologií, s nimiž neměly nic společného. Souběžně, avšak zcela nepovšimnut, prováděl brněnský augustinián Johann Gregor Mendel (1822–1884) pokusy s hrachem a odvodil z nich roku 1865 pravidla, podle nichž se znaky předávají z pokolení na pokolení. Světa se dovolal až roku 1900, kdy tři badatelé nezávisle na sobě došli k témuž a nalezli jeho zapomenutou práci. Odpověď na otázku po původu člověka hledala i nová antropologie: od roku 1856 přibývaly nálezy neandertálských koster, roku 1879 byly ve španělské Altamiře objeveny jeskynní malby a roku 1891 našla výprava na Jávě pozůstatky pračlověka.

Ještě překvapivější byla fyzika. Wilhelm Röntgen předvedl roku 1895 paprsky X, jimiž bylo možno nahlédnout dovnitř živého těla, Marie Curie-Skłodowská a její muž Pierre objevili roku 1898 polonium a radium, Max Planck vyslovil roku 1900 kvantovou teorii, Ernest Rutherford zkoumal radioaktivitu, Albert Einstein ohlásil roku 1905 teorii relativity a Niels Bohr navrhl roku 1913 model atomu. Hmota, čas i prostor se ukázaly být čímsi jiným, než čemu učilo století předtím. A do posledního útočiště jistoty, do lidského nitra, vstoupil vídeňský lékař Sigmund Freud (1856–1939): knihou Výklad snů z roku 1900 založil psychoanalyzu a s ní představu, že člověkem hýbou pohnutky, o nichž sám neví. Podnikatel Alfred Nobel (1833–1896), vynálezce dynamitu, odkázal své jmění na ceny za největší přínos vědě, literatuře a míru; poprvé byly uděleny roku 1901 a mezi prvními oceněnými stanul právě Röntgen.

Zdraví, volný čas a reklama

Nejvíc životů zachránil objev, jejž nebylo vidět: mikroby. Francouz Louis Pasteur dokázal, že nemoci a kvašení působí drobní živočichové, zavedl pasterizaci a roku 1885 poprvé použil očkovací látku proti vzteklině. Robert Koch objevil roku 1882 bacil tuberkulosy, Friedrich Löffler roku 1884 původce záškrtu a Emil Adolf Behring proti němu roku 1891 připravil sérum. Roku 1907 rozlišil Jan Janský čtyři krevní skupiny, čímž z krevní transfuse udělal léčbu namísto hazardu. Spolu s vodovody, kanalisací a povinným očkováním klesla úmrtnost, zvláště kojenecká, tak rychle jako nikdy předtím – lékařství konečně nemocem předcházelo, nikoliv jen přihlíželo.

Zdravější a kratší pracovní den zrodil něco dosud takřka neznámého: volný čas. Lidé chodili do spolků, na výlety, do kaváren a stále častěji za pohybem. Ze šlechtické zábavy a studentského dovádění se stal organisovaný sport s pravidly, kluby a diváky; francouzský baron Pierre de Coubertin obnovil roku 1896 v Athénách olympijské hry v přesvědčení, že závodiště vychovává národy lépe než cvičiště. Domácnost proměnily přístroje, jež poprvé ubíraly práci ženám – pračka, žehlička, vysavač, chladnička –, a telefonní ústředny jim zároveň otevřely nová zaměstnání. Levný tisk živený rotačkami dodával milionům čtenářů zprávy i senzace, s ním se prosadila reklama a barevný plakát na nároží, a světové výstavy v Londýně a Paříži předváděly pokrok jako podívanou; svou obdobu měly i u nás v podobě pražské výstavy roku 1891.

Od realismu k secesi

Umění se s dobou rozešlo dřív než cokoliv jiného. Malířství a sochařství jako první opustily napodobování starých slohů: realismus poloviny století si za námět bral rolníky, kameníky a všední bídu, tedy to, co akademie pokládaly za nehodné plátna. Ještě dál zašla generace, jež se od roku 1874 scházela na vlastních výstavách, poněvadž ji oficiální pařížský Salon odmítal. Impresionisté – Claude Monet, Auguste Renoir, Edgar Degas, Camille Pissarro – vyšli malovat ven a nezajímal je předmět sám, nýbrž okamžitý dojem, světlo a barva v jediné chvíli. Na ně navázali postimpresionisté Paul Cézanne, Vincent van Gogh a Paul Gauguin, po nich přišel fauvismus se svými nespoutanými barvami a kubismus rozkládající tvar do geometrických ploch. Francouzskou zkušenost přenesli k nám Antonín Slavíček (1870–1910), Jan Preisler (1872–1918) a mladá skupina Osma.

Vlastní tvář dala přelomu století secese. Byla posledním slohem, jenž prostoupil úplně všechno – obraz, dům, nábytek, sklo, šperk, plakát, písmo i módu –, a smazala tím hranici mezi uměním a řemeslem. Její vlnovkovité, rostlinné tvary proslavili Alfons Mucha (1860–1939), jehož plakáty ovládly pařížské ulice, a Rakušan Gustav Klimt (1862–1918). Ruku v ruce s ní šla architektura nových materiálů: litina, ocel a tabulové sklo dovolily stavět haly, nádraží a obchodní domy se stěnami takřka průhlednými, roku 1889 vyrostla nad Paříží Eiffelova věž, dlouho nejvyšší stavba světa a terč posměchu tehdejších umělců, a železobeton otevřel cestu k výškovým budovám.

Tento svět byl si sám sebou jist. Věřil, že choroby jsou v ústupu, vzdálenosti překonány a rozum nakonec zvítězí i v politice. Jenže táž chemie, jež dodala hnojiva a léčiva, uměla vyrobit bojový plyn; táž ocel, ze které byly mosty, se hodila na děla; letadlo, jemuž lidé roku 1909 tleskali nad kanálem, sloužilo za pět let k průzkumu a shazování pum. Roku 1914 obrátila velká válka vynálezy krásné epochy proti generaci, jež je vytvořila – a s nimi zničila i její samozřejmou důvěru v pokrok.

Není důležité zvítězit, nýbrž zúčastnit se. Věta, jež zlidověla coby heslo novodobého olympismu. Zazněla roku 1908 v Londýně z úst biskupa Ethelberta Talbota při bohoslužbě pro účastníky her; barona Pierra de Coubertina, zakladatele obnovených olympijských her, natolik zaujala, že ji převzal a rozšířil. Byla míněna coby napomenutí době, jež měřila hodnotu národů výkonem a vítězstvím.

Jak šel čas