USA a Rusko před válkou

Pochod na Západ

Mírem roku 1783 dosáhla mladá republika k Mississippi – a byl to teprve začátek. Když Napoleon potřeboval peníze na evropskou válku, prodal roku 1803 francouzskou Louisianu, pás od Mexického zálivu ke kanadské hranici, za patnáct milionů dolarů; Spojené státy tím jediným podpisem téměř zdvojnásobily rozlohu. Od Španělska přibyla roku 1819 Florida.

Rozpínavosti dodalo mravní nátěr zjevné určení (manifest destiny), heslo z roku 1845, podle nějž byla národu pevnina od oceánu k oceánu souzena samou prozřetelností. Téhož roku připojil Kongres Texas, odtržený od Mexika už roku 1836, a spor o hranici přerostl ve válku s Mexikem (1846–1848), po níž poražený soused odstoupil více než polovinu svého území, od Nového Mexika po Kalifornii. Tam se vzápětí našlo zlato a zlatá horečka roku 1849 přivedla na Západ statisíce lidí. Roku 1867 přibyla obchodem Aljaška, koupená od carského Ruska za 7,2 milionu dolarů – k posměchu novin, jenž utichl po nálezu zlata a ropy.

Účet ovšem platil někdo jiný. Zákon o usedlostech z roku 1862 sliboval každému, kdo půdu pět let obdělá, 65 hektarů zdarma, a transkontinentální železnice dokončená roku 1869 zkrátila cestu přes kontinent z půl roku na týden. Původní obyvatele vytlačoval do rezervací zákon Andrewa Jacksona z roku 1830; sčítání roku 1890 prohlásilo hranici osídlení za uzavřenou.

Otroctví a rozkol Unie

Sever a Jih rostly různým směrem. Severovýchod stavěl přádelny, ocelárny a přístavy, přijímal přistěhovalce a žádal cla na ochranu vlastní výroby; Jih vyvážel bavlnu do Anglie, cla proto odmítal a jeho hospodářství stálo na práci otroků, jejichž počet stoupl do roku 1860 na téměř čtyři miliony.

Spor se nevedl o zrušení otroctví, nýbrž o jeho rozšiřování na nová území, neboť kdo měl v Kongresu víc států, rozhodoval o celé Unii. Missourský kompromis roku 1820 rozdělil Západ čárou na 36°30′ severní šířky a zákon o Kansasu a Nebrasce z roku 1854 ponechal rozhodnutí osadníkům, čímž v Kansasu rozpoutal malou občanskou válku. Severní veřejné mínění mezitím obracel román Harriet Beecher Stoweové Chaloupka strýčka Toma (1852). Zvolení republikána Abrahama Lincolna (1809–1865) v listopadu 1860 ukázalo plantážníkům, že o svou dosavadní převahu přišli – ačkoliv nový prezident chtěl otroctví pouze nepustit dál na Západ.

Občanská válka 1861–1865

V prosinci 1860 vystoupila z Unie Jižní Karolína a 4. února 1861 ustavilo šest států Konfederované státy americké v čele s Jeffersonem Davisem; nakonec se jich odtrhlo jedenáct. Válka začala 12. dubna 1861 dělostřeleckým útokem na pevnost Sumter. Poměr sil byl jednoznačný: dvaadvacet milionů obyvatel Severu proti devíti milionům Jihu a devět desetin továren v rukou Unie.

Rozhodl rok 1863. Prohlášením o osvobození otroků, platným od 1. ledna, prohlásil Lincoln za svobodné otroky ve vzbouřených státech – nikoliv tedy v celé zemi, neboť v otrokářských státech věrných Unii zůstalo vše při starém. Válka za jednotu se tím proměnila ve válku za svobodu a Evropa ztratila chuť podporovat Jih. V červenci padl Vicksburg a bitva u Gettysburgu zlomila Leeův vpád na sever; generál William Sherman pak pochodem k moři uplatnil taktiku spálené země. Po pádu Richmondu se Lee 9. dubna 1865 u Appomattoxu vzdal. Válka si vyžádala asi 620 tisíc mrtvých, víc než všechny ostatní americké války dohromady.

Pět dní po Appomattoxu, 14. dubna 1865, zastřelil Lincolna ve Fordově divadle fanatický přívrženec Jihu John Wilkes Booth; otroctví v celé zemi zrušil až 13. dodatek ústavy, ratifikovaný v prosinci téhož roku.

Rekonstrukce, továrny a přistěhovalci

Následujících dvanáct let, zvaných rekonstrukce, mělo osvobozeným otrokům dát skutečná práva: 14. dodatek z roku 1868 jim přiznal občanství, 15. dodatek z roku 1870 volební právo. Již roku 1865 vznikl v Tennessee Ku-klux-klan, spolek, jenž černochy zastrašováním a vraždami držel od uren. Rekonstrukci ukončil kompromis roku 1877: republikáni získali sporný prezidentský úřad výměnou za stažení vojska a Jih vzápětí zavedl zákony Jima Crowa, jež Nejvyšší soud roku 1896 posvětil zásadou „oddělení, avšak rovní“. Formální rovnost přežila, skutečná zmizela na tři čtvrtiny století.

Zato hospodářský vzestup neměl obdoby. Sjednocený trh a nerostné bohatství daly vyrůst podnikům nevídané velikosti – ocelárnám Andrewa Carnegieho či ropnému trustu Johna D. Rockefellera. Kolem roku 1890 předstihly Spojené státy Británii ve výrobě oceli a před první světovou válkou vyráběly zhruba třetinu světové průmyslové produkce; Henry Ford k tomu přidal pás a automobil pro každého.

Pracovní síly dodalo přistěhovalectví. Počet obyvatel stoupl z pěti milionů roku 1800 na 76 milionů roku 1900, především zásluhou Evropanů, jimž se doma nedostávalo půdy ani práce. Přijímací stanicí na Ellisově ostrově, otevřenou roku 1892, prošlo přes dvanáct milionů příchozích; čínské dělníky ovšem vyloučil zvláštní zákon už roku 1882.

Rusko: samoděržaví a nevolnictví

Ruské impérium bylo největším státem světa a jeho car vládl samoděržavím, tedy mocí neomezenou ústavou ani sněmem. Mikuláš I. (1825–1855) dal v prosinci 1825 potlačit povstání děkabristů, mladých důstojníků žádajících ústavu, a vládu opřel o armádu, úřednictvo, církev a cenzuru. Jak málo to stačí, ukázala krymská válka (1853–1856): plachetnice proti parníkům a jediná železnice na cestě k bojišti.

Kořen zaostalosti tušil každý. Z necelých 74 milionů obyvatel bylo přes 23 milionů nevolníky soukromých pánů a téměř dvacet milionů rolníky státními – lidé, jež bylo možno prodat či prohrát v kartách a jimž se nevyplácelo hospodařit lépe. Alexandr II. (1855–1881) proto 19. února 1861 podepsal manifest rušící nevolnictví: rolník se stal osobně svobodným, půdu však musel vykoupit ve splátkách na devětačtyřicet let a hospodařil dál ve svazku obce, občiny, jež mu bránila odejít i podnikat. Osvobozených byly desítky milionů, spokojených málo – a car, jemuž dějiny říkají Osvoboditel, si koupil nenávist šlechty i zklamání vesnice zároveň.

Velké reformy a narodnici

Zrušení nevolnictví si vynutilo přestavbu celé správy. Roku 1864 vznikla zemstva, volená shromáždění pečující o školy, silnice a nemocnice, a téhož roku prošla soudní reforma zavádějící veřejné líčení, obhájce a porotu. Roku 1874 nahradil ministr Dmitrij Miljutin pětadvacetiletou vojenskou službu všeobecnou brannou povinností se šesti lety v poli. Šlo o největší proměnu Ruska od dob Petra Velikého; jedné věci se ovšem nedotkla – moci panovníka.

Právě proto dopadly reformy jinak, než car zamýšlel. Mezi studenty vzešlo hnutí narodniků, přesvědčených, že spravedlivější řád nevzejde z továren, nýbrž ze selské občiny. Roku 1874 se jich tisíce vydaly na venkov „mezi lid“, aby rolníky osvítily; sedláci je většinou vydali policii. Zklamání obrátilo část hnutí k násilí: z organizace Země a vůle se roku 1879 oddělila Vůle lidu, jež zabila 13. března 1881 cara pumou na petrohradském nábřeží. Nástupce Alexandr III. (1881–1894) vyvodil pravý opak toho, oč atentátníkům šlo: posílil policii, omezil zemstva a rusifikací dolehl na neruské národy. Zemi přesto rychle měnily peníze: ministr financí Sergej Witte zavedl roku 1897 zlatý rubl a od roku 1891 budoval transsibiřskou magistrálu. Kolem nových závodů vyrostlo dělnictvo a s ním roku 1898 sociální demokraté, rozštěpení roku 1903 na menševiky a bolševiky Vladimira Iljiče Lenina.

Rok 1905: válka, revoluce a Duma

Expanze do Mandžuska a Koreje srazila Rusko s Japonskem, novou průmyslovou a námořní mocností. V únoru 1904 zaútočilo japonské loďstvo bez vyhlášení války na ruskou eskadru u Port Arthuru; pevnost padla v lednu 1905 a baltské loďstvo, jež obeplulo půl světa, bylo 27. května 1905 v úžině Cušima zničeno během jediného dne. Mír zprostředkovaný prezidentem Theodorem Rooseveltem vzal Rusku jižní Sachalin i vliv v Koreji. Poprvé v novověku podlehla evropská velmoc asijskému státu.

Ještě dřív, než válka skončila, vedl 22. ledna 1905 pop Georgij Gapon k Zimnímu paláci pokojný průvod dělníků s peticí za lepší podmínky a občanské svobody; vojsko do zástupu vystřelilo a krvavá neděle stála na sto třicet životů. Zemí proběhly stávky, vzbouřila se posádka bitevní lodi Potěmkin a v říjnu vypukla generální stávka. Mikuláš II. (1894–1917) ustoupil říjnovým manifestem, jenž slíbil občanská práva a zákonodárné shromáždění – Dumu. Slib byl vzápětí okleštěn: základní zákony z jara 1906 ponechaly carovi právo Dumu rozpustit, první sněmovna vydržela dvaasedmdesát dní a roku 1907 upravila vláda volební řád ve prospěch statkářů.

Poslední pokus o záchranu podnikl ministerský předseda Petr Arkaďjevič Stolypin (1862–1911). Jednou rukou věšel – polní soudy poslaly na šibenici tisíce lidí a oprátce se začalo říkat Stolypinova kravata –, druhou reformoval: pozemkovou reformou z roku 1906 umožnil rolníkům vystoupit z občiny a hospodařit na vlastním, neboť sázel na silné sedláky coby oporu trůnu. „Dejte státu dvacet let klidu a nepoznáte dnešní Rusko,“ prohlásil. Dostal pět: v září 1911 jej v kyjevském divadle zastřelil atentátník.

Dvě říše, dvě cesty

Podobností je nápadně mnoho. Obě země měly rozlohu kontinentu a řídké osídlení, obě žily převážně ze zemědělství, obě rozšiřovaly panství na úkor původních obyvatel a obě otevřela vlastní vnitrozemí teprve železnice. A obě roku 1861 zrušily nucenou práci, na níž stálo hospodářství celých krajů: car podpisem, Amerika po čtyřech letech nejkrvavější války svých dějin.

Rozešly se v tom, co s uvolněnou silou počaly. Spojené státy nabídly půdu, práci a občanství každému, kdo připlul, a i nejhlubší rozpor dokázaly – byť za nesmírnou cenu – vyřešit uvnitř vlastního ústavního řádu; z rolnické republiky se stala první průmyslová velmoc světa. Rusko reformovalo shora a jen potud, pokud tím netrpěla moc panovníka: rolník zůstal zadlužen, dělník bez práv, Duma bez rozhodujícího slova. Nechybělo tam nadání ani suroviny, chyběl způsob, jak spor uzavřít jinak než násilím. Roku 1914 vstoupily obě říše do světové války – jedna coby budoucí rozhodčí míru, druhá coby stát, jenž ji nepřežil.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou