Česká společnost a kultura ve 2. polovině 19. století

Vyrovnání, jež Čechy minulo

Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 postavilo české politiky před nepříjemný závěr: ve Vídni rozhodovala síla, nikoliv věrnost. Maďaři si vymohli vlastní vládu, sněm i ústavu, kdežto Češi, jejichž počínání zůstávalo po celou dobu umírněné a loajální, nedostali nic. Prosincová ústava téhož roku sice zaručila svobodu vyznání, zrovnoprávnila židovské obyvatelstvo a přiznala každé části monarchie ochranu jazyka a kultury, avšak Čechy, Morava a Slezsko zůstaly třemi oddělenými zeměmi bez společného sněmu a do říšské rady se volilo podle kuriového systému, jenž vážil hlasy podle majetku voliče.

Odpověď měla dvojí podobu. František Palacký (1798–1876) trval na přestavbě říše ve federaci rovnoprávných národů, František Ladislav Rieger (1818–1903), jeho zeť a nejlepší řečník hnutí, shrnul roku 1861 české požadavky do programu rovnoprávnosti, samosprávy a občanských práv. Nástrojem se stala pasivní rezistence trvající od roku 1863: zvolení poslanci do Vídně prostě nejezdili a stranické noviny voličům trpělivě vysvětlovaly, proč jejich zástupci nezasedají. Na podporu programu se od konce 60. let scházely tábory lidu, mnohatisícová shromáždění na místech s historickou pamětí – na Vyšehradě, u Karlštejna či na Táboře –, jež se hlásila k husitské tradici. Císař pod tímto tlakem přislíbil korunovaci českým králem a v fundamentálních článcích roku 1871 obnovu české státnosti v historických hranicích. Odpor rakouských Němců i Maďarů byl však takový, že sliby vzápětí vzal zpět. Rozhořčení mělo i podobu značně nezdvořilou: v Čechách se tehdy prodával toaletní papír s panovníkovým podpisem.

Staročeši a mladočeši: spor o taktiku

Z klubů poslanců vyrostly první moderní strany. Národní strana, jíž se brzy říkalo staročeši, sdružovala kolem Palackého, Riegra, moravského politika Aloise Pražáka a ekonoma Albína Bráfa opatrné, konzervativní a šlechtou podporované křídlo, věrné myšlence federalizace. Proti ní se ještě v době bojkotu ustavila Národní strana svobodomyslná, tedy mladočeši: Karel Sladkovský, bratři Julius a Eduard Grégrové, zakladatel Sokola Miroslav Tyrš a později Karel Kramář (1860–1937). Cíl obou byl v jádru týž, rozcházely se v otázce prostředků. Má se národ držet stranou sněmovny, dokud mu nebude přiznáno právo, nebo si má ve sněmovně vyjednat, co jde? Sedm let neúčasti přineslo tak málo, že mladší generaci připadala pasivní rezistence jako předstírání práce – a jako první se do lavic vrátili poslanci moravští.

Po Palackého smrti roku 1876 se obě strany dohodly s ministerským předsedou hrabětem Eduardem Taaffem (1833–1895) na návratu; čeští a moravští poslanci vytvořili Český klub a vstoupili do vládní koalice. Velké vyrovnání z toho nevzešlo, zato řada drobných ústupků, jimž se posměšně říkalo drobečková politika. K nejdůležitějším patřila Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880, podle nichž musely úřady v českých zemích vyřizovat podání v tom jazyce, v němž byla podána, a především rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část roku 1882. Právě tyto úspěchy odsunuly staročechy do pozadí. Když roku 1890 vyjednali s Němci takzvané punktace, tedy rozdělení úřadů, škol a institucí v Čechách podle národnostního klíče, mladočeši – u jednání ani nepřizvaní – proti nim vedli jednu z prvních moderních volebních kampaní a soupeře smetli. Roku 1893 staročeši politicky skončili a s nimi padla i Taaffeho vláda.

Nové strany, nové spory

Politika se mezitím přestala odehrávat jen mezi vlastenci z měšťanských salonů. Sociální demokracie, formovaná od 70. let a založená roku 1878 zásluhou Josefa Hybeše a Ladislava Zápotockého, mluvila za dělnictvo; agrární strana z roku 1899 za sedláky. Od 90. let se ozývali realisté kolem profesora Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), jenž chtěl monarchii přebudovat ve skutečný stát mnoha národů. Masaryk si přitom troufl na dvě věci, za něž se v Čechách netleskalo. Spolu s jazykovědcem Janem Gebauerem a historikem Jaroslavem Gollem dokázal, že Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou podvrhy, a roku 1899 se v takzvané hilsneriádě postavil za Leopolda Hilsnera, židovského mladíka z Polné odsouzeného bez důkazů za vraždu Anežky Hrůzové. Nevinu prokázal, dobový antisemitismus nezastavil.

Národnostní ovzduší houstlo. Když premiér Kazimír Badeni roku 1897 navrhl, aby čeština byla v českých zemích rovnocenná němčině i ve vnitřním úřadování, a tedy aby každý úředník uměl oba zemské jazyky, spustil takovou vlnu německého odporu, že vláda padla a nařízení byla zrušena. Zákonem se změnilo alespoň volební právo: kuriový systém skončil a roku 1907 získali všichni dospělí muži rovný hlas do říšské rady, což naráz vyneslo nahoru strany masové. Neochota Čechů a Němců na sebe slyšet ovšem otravovala zemskou politiku až do roku 1914.

Škola, spolek, Sokol

Zatímco politika stála, společnost se měnila k nepoznání. Říšský školský zákon z roku 1869 zavedl osmiletou povinnou docházku pro chlapce i dívky a do konce století prakticky odstranil v Předlitavsku negramotnost. Nad obecnou a měšťanskou školou vyrostla soustava osmiletých gymnasií, reálek, škol rolnických a obchodních akademií a vedle rozdělené univerzity i České vysoké učení technické. Roku 1890 založil architekt a mecenáš Josef Hlávka (1831–1908) Českou akademii a téhož roku, dne 16. září, se otevřelo dívčí gymnasium Minerva, první škola s maturitou pro dívky ve střední Evropě, na jejímž vzniku měla zásluhu spisovatelka Eliška Krásnohorská. Vzdělání se stalo zbožím i pro dospělé: Ottův slovník naučný vycházel v letech 1888–1909 a starší Riegrův Slovník naučný mu připravil cestu.

Druhou oporou byl spolek. Matice česká, vydavatelský odbor muzea, dodávala od dob obrození české knihy, Umělecká beseda a pěvecký Hlahol pořádaly koncerty a přednášky, Klub českých turistů vyvedl měšťany do krajiny – jeho zakladateli byli mecenáš Vojtěch Náprstek (1826–1894), podporovatel ženské emancipace, a August Sedláček, autor patnáctisvazkového díla Hrady, zámky a tvrze Království českého. Nejvýznamnějším z nich se stal branný a tělocvičný Sokol, založený roku 1862 Miroslavem Tyršem: cvičení v něm bylo výchovou k ukázněnému, sebevědomému národu, a proto Sokol tak snadno přerůstal hranice tělocvičny. Německé obyvatelstvo si zakládalo spolky vlastní a obě sítě žily vedle sebe, jen zřídka spolu. Vše nesl hospodářský vzestup, neboť české země byly nejprůmyslovější částí monarchie; nedostatek práce přesto hnal desetitisíce lidí do Německa, Francie i za oceán, odkud se ovšem někteří vraceli s kapitálem i zkušeností – jako Tomáš Baťa (1876–1932).

Národ sobě: divadlo a jeho generace

Nejsilnějším gestem doby nebyl zákon, nýbrž stavba. Peníze na Národní divadlo se sbíraly po celé zemi, od šlechtických darů po krejcary venkovských čtenářských besed, a nápis Národ sobě shrnoval smysl podniku: co nedá stát, opatří si národ sám. Novorenesanční budovu navrhl Josef Zítek (1832–1909), autor i pražského Rudolfina, a divadlo se otevřelo v červnu 1881 Smetanovou Libuší. O dva měsíce později je vypálil požár. Nová sbírka vynesla v několika týdnech víc než milion zlatých a Josef Schulz (1840–1917) stavbu do listopadu 1883 obnovil.

Výzdoba divadla dala jméno celé generaci Národního divadla. Cestu jí připravil Josef Mánes (1820–1871), malíř, jenž povýšil české typy, kroje a krajinu na velké umění a navrhl kalendářní desku staroměstského orloje. Na divadle pak pracovali Mikoláš Aleš (1852–1913), tvůrce cyklu Vlast a nesčetných kreseb, podle nichž si Češi dodnes představují své dějiny, František Ženíšek a Vojtěch Hynais, autor slavnostní opony. Sochařství vládl Josef Václav Myslbek (1848–1922), jehož svatý Václav se stal ústředním bodem pražského náměstí. Mladší malíři už hleděli do Francie: Antonín Chittussi a Antonín Slavíček přinesli do české krajinomalby impresionismus. Přelom století patřil secesi – Obecní dům v Praze od Antonína Balšánka a Osvalda Polívky, hlavní nádraží od Josefa Fanty a plakáty Alfonse Muchy, jenž slávy dosáhl v Paříži. Ještě před válkou se v Praze objevil i kubismus, a to podle návrhů Josefa Gočára.

Hudba, slovo a vstup do nového století

Hudba dala českému 19. století jeho nejtrvalejší jméno. Bedřich Smetana (1824–1884) stvořil operou i cyklem Má vlast národní hudební řeč a dokončoval ji hluchý; Antonín Dvořák (1841–1904) prošel od českých kořenů k světovému věhlasu a v Americe napsal symfonii Z nového světa. Vedle nich tvořili Zdeněk Fibich, Josef Suk, Vítězslav Novák a na Moravě Leoš Janáček (1854–1928), jenž z nářeční melodie vyvodil zcela vlastní hudební jazyk. Na scéně newyorské Metropolitní opery zpívala Ema Destinnová.

Literatura šla týmž směrem, od výchovy národa k umění bez přívlastků. Májovci v čele s Janem Nerudou (1834–1891) chtěli psát o tom, co je před nimi – Nerudovy fejetony a Povídky malostranské jsou z nich nejživější. Ruchovci kolem Svatopluka Čecha a Josefa Václava Sládka zůstali u látky domácí a vlastenecké, kdežto lumírovci vedení Jaroslavem Vrchlickým (1853–1912) otevírali českou poesii evropským vzorům a překladům. Dějiny vyprávěl románem Alois Jirásek, kritice dal váhu František Xaver Šalda a roku 1895 ohlásil Manifest české moderny nárok mladých na vlastní hlas. V pražských kavárnách přitom seděli vedle sebe Češi i německy píšící židovští autoři – Franz Kafka, Max Brod, Rainer Maria Rilke či Egon Ervin Kisch.

Do 20. století tak vstupoval národ, jenž měl vše, co stát potřebuje, kromě státu: univerzitu, akademii, banky a záložny, průmysl, hustou síť škol a spolků, masové politické strany, vlastní divadlo a hudbu, již znal svět. Rakousko mu odepřelo poslední krok – uznání zvláštního postavení českých zemí. Když monarchie roku 1914 vstoupila do války, byla generace schopná učinit tento krok bez ní už dávno na světě.

Jak šel čas