Průmyslová revoluce

Proč právě Anglie

Průmyslovou revolucí rozumíme přechod od ruční výroby v dílnách a manufakturách k tovární velkovýrobě opřené o stroje, o nové zdroje energie a o vědecké poznatky. Pojmenování je poněkud zavádějící: nešlo o převrat v jediném roce, nýbrž o proces, jenž započal v Anglii kolem poloviny 18. století a jehož první vlna trvala tři generace. Ve 20. a 30. letech 19. století zasáhl Belgii, Francii a Spojené státy, ve 40. letech Německo a české země a do Ruska dorazil až v druhé polovině století.

Otázka, proč se vše seběhlo právě na britských ostrovech, má odpověď složenou ze čtyř podmínek, jež se jinde tak šťastně nesešly. Zaprvé svoboda podnikání: cechovní řády se v Anglii rozpadly dřív než na kontinentu a poddanství zaniklo už ve středověku, takže nikdo nemusel na výrobu žádat o svolení. Zadruhé volné pracovní síly – ohrazování pozemků a nové způsoby hospodaření zvýšily výnosy a zároveň učinily z drobných rolníků nádeníky, kteří odcházeli za prací do měst. Zatřetí kapitál nashromážděný zámořským obchodem, jehož nedílnou a temnou součástí byl obchod s otroky. Začtvrté suroviny a doprava: uhlí i železná ruda ležely blízko sebe, ostrov protkávaly splavné řeky a nové kanály a uvnitř země se od 18. století neplatila žádná cla, takže vznikl jednotný národní trh.

Tradičně se tento obrat připisuje geniálním vynálezcům. Prameny však ukazují, že samotné vynálezy nestačí: parní čerpadlo znala Anglie už roku 1712 a hedvábné spřádací stroje existovaly v Itálii dlouho předtím, aniž by z nich vyrostl průmysl. Rozhodl teprve souběh vynálezu s levným uhlím, drahou pracovní silou a právním řádem chránícím patent i zisk. Vynálezce dal podnět, poměry rozhodly, zda se podnět vyplatí.

Od kolovratu k parnímu stroji

Započalo se u textilu, přesněji u bavlny. Vlna patřila starým cechům, kdežto bavlna přicházela z plantáží ve stále rostoucím množství, snadno se zpracovávala strojem a našla odbyt u chudých. Řada vynálezů na sebe navazovala jako v závodě: John Kay sestrojil roku 1733 létající člunek, jenž zdvojnásobil výkon tkalce, načež začalo chybět příze. Odpovědí byl roku 1764 spřádací stroj, přezdívaný spinning jenny, jímž James Hargreaves obsluhoval osm vřeten naráz; Richard Arkwright jej roku 1769 doplnil strojem poháněným vodním kolem a otevřel roku 1771 v Cromfordu první přádelnu, již lze nazvat továrnou. Nyní přebývala příze, a proto přišel roku 1785 mechanický tkalcovský stav Edmunda Cartwrighta. Kruh se uzavřel.

Vodní kolo mělo ovšem vadu: stálo vždy jen u řeky. Tuto mez odstranil parní stroj. Atmosférický stroj Thomase Newcomena z roku 1712 čerpal vodu z dolů a spotřeboval při tom obrovské množství uhlí, načež jej skotský mechanik James Watt (1736–1819) od roku 1765 zdokonalil odděleným kondenzátorem, čímž spotřebu paliva snížil zhruba na čtvrtinu. Ve spojení s podnikatelem Matthewem Boultonem pak Watt roku 1781 převedl přímočarý pohyb pístu na otáčivý – a stroj se proměnil z důlního čerpadla v univerzální pohon, jejž bylo možno postavit kdekoliv a připojit k čemukoliv. Právě on se stal znakem celé epochy a jeho jméno nosí dodnes jednotka výkonu.

Uhlí, železo a rychlost

Stroj potřeboval palivo a kovové součásti, takže rozmach textilu zákonitě vytáhl vzhůru hornictví a hutnictví. Dřevěného uhlí bylo poskrovnu, dokud Abraham Darby roku 1709 neprosadil tavbu železné rudy koksem; roku 1784 doplnil Henry Cort pudlovací pec a válcovací stolici, čímž zlevnil kujné železo. Litina a železo se vzápětí staly stavebním materiálem – železné mosty, haly, nádraží a nakonec i kostry mrakodrapů.

Následoval převrat v dopravě. Richard Trevithick postavil roku 1804 první parní lokomotivu, jež se však bořila do litinových kolejnic. Uspěl teprve George Stephenson, jenž roku 1825 rozjel mezi Stocktonem a Darlingtonem první veřejnou parostrojní dráhu; jeho syn Robert Stephenson vyhrál roku 1829 lokomotivou Rocket soutěž v Rainhillu a roku 1830 byla otevřena trať mezi Liverpoolem a Manchesterem, první, jež vozila výhradně parou a od počátku vydělávala. Na vodě zavedl pravidelnou paroplavbu Robert Fulton roku 1807 na řece Hudsonu a od roku 1838 překonávaly parníky Atlantik podle jízdního řádu. Vzdálenost přestala být překážkou: cena dopravy klesla natolik, že se americké obilí vyplatilo prodávat v Evropě, a přesnost jízdních řádů si vynutila jednotný čas namísto dosavadních místních poledníků.

České země patřily k průmyslovým jádrům monarchie. Roku 1828 byly založeny Vítkovické železárny, v letech 1825–1832 vznikla koněspřežní dráha z Českých Budějovic do Lince, první svého druhu na kontinentě, roku 1839 dojel první parní vlak z Vídně do Brna a roku 1845 do Prahy. Vedle textilu a hutnictví se prosadilo potravinářství – cukrovary, pivovary a lihovary – a strojírenství, jehož jména znějí dodnes: Ringhoffer, Škoda, Kolben.

Továrna, město a sociální otázka

Továrna nebyla jen větší dílnou, nýbrž jiným způsobem života. Práci určovaly hodiny a takt stroje, nikoliv roční doba či počasí; výroba se dělila na jednoduché úkony, k nimž stačila nevyučená ruka, a proto zaměstnavatelé sahali po ženách a dětech, jimž platili zlomek mužské mzdy. Směna trvala dvanáct až šestnáct hodin, dílny bývaly bez větrání a úraz či nemoc znamenaly propuštění bez náhrady. Souběžně probíhala urbanizace, tedy překotný růst měst: Manchester měl kolem roku 1750 sotva dvacet tisíc obyvatel, o sto let později jich měl přes tři sta tisíc a Londýn překročil roku 1801 první milion. Bydlelo se po rodinách v jediné místnosti, bez vodovodu a kanalizace, což opakovaně přivolávalo epidemie cholery.

Odpor se zprvu obrátil proti strojům. Luddité, nazvaní po bájném Nedu Luddovi, rozbíjeli v letech 1811–1816 tkalcovské stavy počínaje Nottinghamem a parlament na to odpověděl trestem smrti za zničení stroje. Jejich obava se ukázala být z větší části lichá, poněvadž nové výroby nakonec vytvořily víc míst, než jich stroje zrušily; pravdu však měli v tom, že vyučený řemeslník se přes noc proměnil v snadno nahraditelného dělníka a že mezi zánikem starého a vznikem nového řemesla leží celá jedna zbídačelá generace.

Účinnější než kladivo se ukázalo spolčování. Britský zákaz dělnických spolků padl roku 1824 a vznikly odbory, jež vyjednávaly mzdu a pracovní dobu stávkou namísto vzpoury. Tlak zdola posunul i zákonodárce: tovární zákon z roku 1833 zakázal práci dětí mladších devíti let v textilkách a zavedl státní inspektory, roku 1847 byla ženám a mladistvým zkrácena směna na deset hodin. Bídu měst popsal Bedřich Engels v knize Postavení dělnické třídy v Anglii z roku 1845 a odpovědi na ni hledali socialisté i církev – papež Lev XIII. vydal roku 1891 encykliku Rerum novarum, jež uznala právo dělníků na spravedlivou mzdu a na sdružování.

Druhá průmyslová revoluce

Kolem roku 1870 nastoupila vlna druhá, opřená o nové zdroje energie a poprvé také o soustavný vědecký výzkum. Uhlí a páru doplnily elektřina, ropa a chemie. Werner von Siemens sestrojil roku 1866 dynamo, Thomas Alva Edison předvedl roku 1879 použitelnou žárovku a roku 1882 otevřel v New Yorku první veřejnou elektrárnu, načež se města rozsvítila a továrny dostaly pohon rozvedený drátem do každého stroje. Českým jménem světového formátu se stal František Křižík (1847–1941), jenž svou obloukovou lampou získal roku 1881 zlatou medaili na pařížské výstavě a v Praze postavil elektrickou dráhu.

Ropa nalezená roku 1859 v Pensylvánii nejprve sloužila k svícení, teprve spalovací motor jí dal budoucnost: Nikolaus Otto sestrojil čtyřdobý motor roku 1876, Carl Benz postavil roku 1886 první automobil a Rudolf Diesel předvedl roku 1897 motor nesoucí jeho jméno. Ocel zlevnil Henry Bessemer konvertorem z roku 1856, chemie dodala umělá hnojiva, barviva, léčiva i výbušniny a spojení urychlily telegraf s podmořským kabelem přes Atlantik z roku 1866, telefon Alexandra Grahama Bella z roku 1876 a bezdrátová telegrafie Guglielma Marconiho. Pásovou výrobu zavedl Henry Ford roku 1913.

Rozdíl proti první vlně netkví jen ve strojích. První revoluci táhli zruční praktikové, druhou už laboratoře, technické školy a velké podniky, jež si výzkum platily. Právě proto se do čela dostaly země s nejlepším školstvím – Německo a Spojené státy –, kdežto Británie svůj náskok ztratila. Ukázalo se rovněž, že hospodářská síla je zároveň silou vojenskou: ocel, chemie a železnice, jež zemím přinesly blahobyt, měly za pár let posloužit válce takového rozsahu, jaký si generace parního stroje nedovedla představit.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou