Národní obrození a rok 1848

Proč se národ musel obrozovat

Čeština v poslední čtvrtině 18. století nezanikala – mluvily jí statisíce lidí na vsích a v malých městech. Chyběla jí ovšem místa, kde se rozhoduje: úřad, univerzita, dvůr, salon, velké obchodní jednání. Šlechta v Čechách mluvila německy a francouzsky, správa po reformách Marie Terezie a Josefa II. německy, věda latinsky a německy. Jazyk, jenž se nepoužívá k myšlení o složitých věcech, začne pro složité věci postrádat slova – a v tom byl problém, nikoliv v počtu mluvčích.

Přišla-li náprava, pak nikoliv navzdory osvícenství, nýbrž díky němu. Josef II. zrušil roku 1781 nevolnictví, takže se poddaný směl bez svolení vrchnosti stěhovat, ženit a posílat děti na studia; toleranční patent téhož roku uvolnil poměry náboženské a povinná školní docházka z roku 1774 naučila číst i venkov. Tím vznikla dvojí podmínka obrození: lidé, kteří se mohli dostat do měst, a čtenáři, pro něž mělo smysl psát. Zemský patriotismus starší šlechty, milující Čechy coby zemi, se během dvou generací proměnil v nacionalismus jazykový, milující Čechy coby národ – a to je rozdíl, jenž rozhodl o celém 19. století.

Obranná fáze: generace Dobrovského

První vlna, kladená zhruba do let 1775–1805, si nekladla za cíl vládnout. Chtěla zachránit, co ještě zbývalo, a učinit z toho předmět vědy. Josef Dobrovský (1753–1829), jezuita bez řádu a badatel evropského jména, sepsal Zevrubnou mluvnici jazyka českého a Dějiny české řeči a literatury, ustálil pravopis a položil základ slavistiky. Psal ovšem německy a latinsky a o budoucnosti češtiny coby jazyka vzdělanců pochyboval; ironií zůstává, že právě jeho přísná měřítka daly obrození pevnou půdu, na níž mohli stavět nadšenci méně skeptičtí.

Vedle něj stáli dějepisci Gelasius Dobner, jenž se odvážil kriticky prověřit Hájkovu kroniku, a František Martin Pelcl, první profesor české řeči na pražské univerzitě. Ke čtenáři z lidu mířil knihkupec a novinář Václav Matěj Kramerius, jehož nakladatelství Česká expedice rozesílalo levné knížky a noviny do venkovských hospod. Roku 1784 vznikla Královská česká společnost nauk a roku 1818 Vlastenecké muzeum v Čechách, dnešní Národní muzeum – instituce, bez nichž by hnutí zůstalo záležitostí několika far.

Ofenzivní fáze: Jungmann, věda a divadlo

Druhá vlna let 1805–1830 už měla cíl útočný: dobýt pro češtinu obory, z nichž byla vytlačena. Jejím ztělesněním je Josef Jungmann (1773–1847), gymnasijní profesor, jenž dokázal, že česky lze psát o čemkoliv. Přeložil Miltonův Ztracený ráj, aby ukázal, že jazyk unese i nejnáročnější poesii, sestavil pětidílný Slovník česko-německý se 120 tisíci hesly a slova, jež chyběla, prostě vytvořil – půjčkou z polštiny a ruštiny, nebo novotvarem. Vedle něj tvořil odborné názvosloví přírodovědec Jan Svatopluk Presl, jemuž vděčíme za kyslík, vodík, nerost či savec.

Slovanský rozměr hnutí dodali Pavel Josef Šafařík Slovanskými starožitnostmi a Jan Kollár básnickou skladbou Slávy dcera, hlásající vzájemnost slovanských kmenů; sběratelem lidové písně a ohlasové poesie byl František Ladislav Čelakovský. Zvláštní úlohu sehrálo divadlo, neboť promlouvalo i k těm, kdo nečetli: Václav Kliment Klicpera psal veselohry, loutkář Matěj Kopecký obcházel s marionetami vsi a ve Stavovském divadle se od roku 1786 hrálo česky alespoň v neděli odpoledne. Právě do této fáze patří i Rukopis královédvorský a zelenohorský – padělky vydávané za doklad staré české epiky, jež hnutí povzbudily a zároveň mu na desítky let zatížily svědomí.

Politická fáze: Palacký a program

Třetí vlna po roce 1830 vyvodila důsledek: má-li národ jazyk, dějiny a kulturu, náleží mu i podíl na moci. Ústřední postavou byl František Palacký (14. 6. 1798 – 26. 5. 1876), moravský evangelík, jenž se stal zemským historiografem a v Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě vyložil české dějiny coby ustavičné střetávání živlu slovanského a německého, s husitstvím na vrcholu. Dějepisné dílo bylo zároveň politickým programem, a proto se jeho autoru začalo říkat otec národa.

Vedle něj působili právník František August Brauner, řečník František Ladislav Rieger a nejostřejší pero doby, novinář Karel Havlíček Borovský (1821–1856), jenž z hnutí vytloukal romantické mlhy a žádal střízlivou práci. Literaturu otevřeli světu Karel Hynek Mácha Májem a Božena Němcová Babičkou. Když Josef Kajetán Tyl vložil roku 1834 do frašky Fidlovačka píseň Kde domov můj s hudbou Františka Škroupa, sotva tušil, že píše budoucí hymnu.

Metternichův systém

Tomu všemu vládl z Vídně kníže Klemens Wenzel von Metternich (1773–1859), tvůrce evropského pořádku vzešlého z vídeňského kongresu 1815. Jeho soustava stála na trojím přesvědčení: revoluce vznikají z tajných spolků, myšlenky se šíří tiskem a obojímu lze zabránit dohledem. Zavedl proto přísnou cenzuru, síť policejních konfidentů a Svatou alianci coby pojistku proti změnám hranic. Rakouský státní bankrot roku 1811, při němž bankovky ztratily čtyři pětiny hodnoty, vládní nedůvěru k novotám ještě prohloubil.

Císař František I. reformám bránil zásadně, jeho syn Ferdinand I. Dobrotivý vládl od roku 1835 spíše jménem než skutkem, neboť trpěl epilepsií; poslední panovník korunovaný českým králem se stal mezi Pražany oblíbeným, moc však držel kancléř. Systém předpokládal, že klid je totéž co spokojenost. Tři desetiletí to vypadalo, že má pravdu.

Rok 1848: od Svatováclavských lázní ke svatodušním bouřím

Pak přišla zima, po níž následovaly dvě neúrody, bída v manufakturách a zpráva o pádu francouzského krále. Dne 11. března 1848 se v pražských Svatováclavských lázních sešlo shromáždění, z něhož vzešla petice císaři: zrovnoprávnění češtiny s němčinou v úřadech i školách, spojení českých zemí se společným sněmem, obecní samospráva, zrušení roboty a poddanství, svoboda tisku a shromažďování. Ve Vídni mezitím vypuklo povstání a 13. března Metternich padl a uprchl do Anglie. Císař slíbil ústavu; dubnová Pillersdorfova zůstala pro vysoký volební census na papíře.

Ze Svatováclavského výboru vznikl stočlenný Národní výbor a Palacký odmítl pozvání do frankfurtského parlamentu proslulým dopisem: Češi do německého státu nepatří a Rakousko je třeba zachovat coby ochranu malých národů před Německem i Ruskem – austroslavismus. Dne 2. června 1848 zahájil v Praze jednání slovanský sjezd, první svého druhu. Přerušily jej svatodušní bouře: po srážce demonstrantů s vojskem vyrostly 12. června barikády, generál Alfred Windischgrätz dal ostřelovat město z Petřína a Letné a po šesti dnech se povstalci vzdali. Padlo asi 43 Pražanů a zbloudilá kulka zabila i generálovu manželku. Sjezd i Národní výbor byly rozpuštěny.

Kroměříž, robota a Bachův absolutismus

Říšský sněm, zvolený v létě, přesídlil po říjnovém povstání ve Vídni do Kroměříže. Stihl vykonat věc trvalou: na návrh slezského poslance Hanse Kudlicha schválil 7. září 1848 zrušení roboty a poddanství za náhradu, čímž skončila staletí trvající závislost venkovana na vrchnosti. Ústavu, na níž pracoval a jež počítala se souborem občanských práv, dokončit nesměl – 7. března 1849 dal nový císař František Josef I., dosazený na trůn 2. prosince 1848, sněm rozehnat a vyhlásil vlastní Stadionovu ústavu, jež také nikdy nevstoupila v život. Silvestrovské patenty z konce roku 1851 i ji zrušily.

Následovala léta pojmenovaná po ministru vnitra Alexandru Bachovi: Bachův absolutismus (1851–1859) znamenal návrat cenzury, tajnou policii, udavačství a germanisaci středních škol. Havlíček byl bez soudu internován v tyrolském Brixenu a po návratu roku 1856 zemřel na tuberkulosu. Přesto šlo o dobu dvojznačnou. Zrušení roboty a rovnost před zákonem zůstaly zachovány, živnostenský řád z roku 1859 odstranil zbytky cechů a české země se staly nejprůmyslovější částí monarchie – a právě z továren, spolků a měšťanských domácností vzešla vrstva, jež hnutí zanedlouho postavila na nohy znovu.

Vyrovnání roku 1867 a česká otázka

Absolutismus padl na bojišti. Porážka u Solferina roku 1859 připravila Rakousko o Lombardii a Bacha o úřad, říjnový diplom 1860 a únorová ústava 1861 obnovily ústavní život a katastrofa u Hradce Králové 3. července 1866 dovršila dílo. Oslabený císař potřeboval dohodu alespoň s jedním velkým národem a zvolil ten, jenž měl nejsilnější šlechtu: rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 rozdělilo říši na Předlitavsko a Zalitavsko, spojené panovníkem a třemi společnými ministerstvy – zahraničním, válečným a finančním.

Češi vyšli naprázdno. Fundamentální články z roku 1871, jež měly přinést obdobné vyrovnání české, císař nejprve schválil a pro odpor Maďarů a rakouských Němců vzápětí opustil. Politika pasivní rezistence, tedy bojkot říšské rady od roku 1863, hnutí spíše vyřadila z hry, a tak se roku 1874 rozdělilo na opatrné staročechy kolem Palackého a Riegra a útočnější mladočechy. Zbylo ovšem něco, co se odejmout nedalo: hustá síť škol, spolků, záložen, Sokola a novin, a s ní představa, že českým zemím náleží vlastní správa. Sen o samostatnosti se sice nesplnil, avšak dorostla generace, jež jej roku 1918 uskutečnila.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou