Politické proudy 19. století

Jedna otázka, pět odpovědí

Devatenácté století zdědilo společnost, jež se měnila rychleji, než ji kdokoliv stačil popsat. Stroj a železnice vytáhly statisíce lidí z vesnic do měst, na jejichž nápor nebyl nikdo připraven – chyběla kanalizace, pitná voda i střecha nad hlavou. Vznikla nová sociální stavba o třech patrech: dělníci coby zcela nová pracovní třída, střední vrstva úředníků a vzdělanců a konečně nepočetná, zato nejbohatší skupina továrníků, obchodníků a bankéřů, pro niž se vžilo označení buržoazie. Trh určoval nabídku i poptávku po lidské práci, a poněvadž rukou bylo víc než míst, klesaly mzdy k hranici pouhého přežití, do provozů nastupovaly děti a nemoc či úraz znamenaly propuštění bez náhrady.

Tomuto stavu se začalo říkat sociální otázka a byla to otázka doslovná: kdo za něj může a jak jej napravit. Odpovědi se rozešly tak zásadně, že z nich vyrostly celé myšlenkové soustavy – nejprve volná hnutí, později politické strany, jaké absolutistická Evropa neznala. Zároveň se lidé přestali spokojovat s postavením poddaných a žádali občanské svobody: svobodu tisku a shromažďování, rovnost před zákonem, veřejné soudnictví a podíl na vládě. Právě zde, na půli cesty mezi bídou předměstí a čítárnou měšťanského spolku, se zrodila moderní politika.

Svoboda proti pořádku: liberalismus a konzervatismus

Nejstarší z proudů se filosoficky utvářel už na přelomu 17. a 18. století, u myslitelů jako Thomas Hobbes (1588–1679) a John Locke (1632–1704), a v 19. století jej domýšlel Francouz Alexis de Tocqueville (1805–1859). Liberalismus přistupoval ke světu rozumově a světsky: společnost má mít volnou ruku, ovšem v mezích, jež stanoví zákon stejný pro všechny. Jeho cílem byly osobní svoboda, soukromé vlastnictví a svobodný trh. Hospodářskou podobu mu dal Adam Smith (1723–1790) učením o neviditelné ruce trhu, podle nějž má stát zajišťovat právo a bezpečí, nikoliv řídit výrobu. Nositelem těchto myšlenek bylo vzdělané a majetné měšťanstvo, tedy tatáž vrstva, jež z průmyslu bohatla.

Kritika mířila do zjevného slabého místa. Svoboda uzavřít smlouvu je k ničemu tomu, kdo si nemůže dovolit ji odmítnout, a rovnost před zákonem nesytí. Sami liberálové navíc dlouho vázali volební právo na majetkový census: za Ludvíka Filipa se ve Francii počet voličů zvedl ze sta tisíc na čtvrt milionu, což v zemi s třiceti miliony obyvatel znamenalo vládu úzké skupiny. Odtud se odštěpilo demokratické hnutí, jež stálo na týchž základech – svobodné soutěži a rovnosti –, žádalo však rovnost úplnou a volební právo neomezené. Britští chartisté je požadovali marně už ve 30. letech; plně se demokracie prosadila teprve po první světové válce.

Proti nadšení z nového uspořádání stanul konzervatismus, jehož hlavní myšlenky sepsal anglický státník a filosof Edmund Burke (1729–1797). Bývá vykládán coby pouhé zpátečnictví, což je výklad pohodlný a nepřesný: Burke nepopíral pokrok ani modernizaci, odmítal však změny neověřené a s nejistým výsledkem, tedy takové, jež se rodí u psacího stolu a platí se za ně životy. Oporu hledal v tradici, dějinách, hodnotách předků, kulturním dědictví a v osobním majetku, přičemž konzervativci důsledně hájili nízké zdanění a neomezené vlastnictví – právě zde se dostávali do nejostřejšího sporu se socialisty. Nešlo přitom o názor okrajový: velké monarchie i značná část jejich obyvatel smýšlely konzervativně až do roku 1914, takže tento proud nebyl opozicí, nýbrž samotným pořádkem věcí. Odpůrci mu vyčítali, že hájí-li se tradice, hájí se současně nerovnost a že za slovem „pořádek“ se zhusta skrývala cenzura i policie.

Nacionalismus a jeho dvojí tvář

Nacionalismus vycházel z uvědomění příslušnosti k národnímu celku, k němuž bylo zapotřebí trojice předpokladů: společného jazyka, kultury a historického vědomí. Myšlenku předznamenal německý filosof Johann Gottfried Herder (1744–1803) tvrzením, že lidstvo se skládá z jednotlivých národů, z nichž každý má vlastní hodnotu. V praxi šlo o sílu nesmírně účinnou – stála v pozadí revolucí let 1848–1849, umožnila sjednocení Itálie i Německa a poháněla povstání na Balkánském poloostrově. Pro národy bez vlastního státu znamenala naději.

Tatáž myšlenka měla ovšem i tvář druhou. Je-li vlastní národ hodnotou nejvyšší, snadno se z něj stane měřítko, jímž se poměřují ostatní. Z nacionalismu proto vyrostly jeho krajní podoby: šovinismus coby přesvědčení o nadřazenosti vlastního národa, rasy či pohlaví, xenofobie jakožto nepřátelství vůči cizincům, rasismus a antisemitismus, tedy nenávist vůči lidem určité rasy a vůči Židům. V mnohonárodních říších navíc platilo, že vzestup jednoho národa býval pociťován coby útlak druhého. Tentýž prapor tak vedl Garibaldiho dobrovolníky i pozdější pogromy – rozdíl netkvěl v myšlence samotné, nýbrž v tom, zda mířila k vlastní svobodě, či proti svobodě cizí.

Socialismus, marxismus a dělnické hnutí

Socialismus vyšel z přesvědčení, že vše nespravedlivé lze napravit spravedlivějším uspořádáním společnosti. Jeho první generace hledala nápravu příkladem a přesvědčováním, a proto se jí říká utopická: Henri de Saint-Simon (1760–1825) navrhoval společnost řízenou vědci a výrobci, britský továrník Robert Owen (1771–1858) postavil svým dělníkům bydlení a školu a Francouz Pierre-Joseph Proudhon (1809–1865) šel nejdál, když žádal zrušení soukromého vlastnictví.

Ostrý obrat přinesli německý filosof Karel Marx (1818–1883) a ekonom Bedřich Engels (1820–1895). Podle nich nejsou dějiny sledem náhod, nýbrž řetězcem třídních bojů, a rozhodující spor jejich doby zní buržoazie × proletariát: vykořisťovatelé proti vykořisťovaným. Své myšlenky shrnuli roku 1848 v Komunistickém manifestu, jejich soustavným výkladem se pak stal Marxův Kapitál.

Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Karel Marx a Bedřich Engels, Komunistický manifest, 1848

Dělníci mezitím zjistili, že účinnější než rozbíjení strojů je spolčování. Odborové organizace vyjednávaly zkrácení pracovní doby, zákaz práce dětí pod určitou věkovou hranicí a zajištění rodin pro případ pracovní neschopnosti či smrti živitele. Nadnárodní podobu dostalo hnutí v internacionálách – první založená roku 1864 v Londýně se rozpadla mimo jiné pro spor marxistů s anarchisty, druhá vznikla roku 1889 v Paříži a zavedla 1. máj coby svátek práce. Z týchž kořenů vyrostly sociálně demokratické strany, jež se namísto revoluce rozhodly ucházet o hlasy voličů. Kritici marxismu upozorňovali, že předpověď o nutném zbídačení dělnictva se nenaplnila, poněvadž životní úroveň rostla – a to díky odborům, továrním zákonům a hospodářskému růstu, nikoliv díky převratu.

Anarchismus, církev a ženy

Nejradikálnější odpověď nabídl anarchismus. Vycházel z přesvědčení, že veškeré zlo pramení ze samotné existence státu, a odmítal proto jakékoliv politické uspořádání – ústavu, zákony i revoluci coby nástroj změny, neboť i revoluce podle něj jen vymění jednu vládu za druhou. Zbývaly individuální vzpoura, atentát a teroristický čin; anarchisté proto zhusta končili ve vězení nebo na popravišti. Právě tímto se hnutí samo připravilo o širší podporu: veřejnost si je spojila s výbuchy, nikoliv s myšlenkou společnosti bez donucení.

Vlastní odpověď hledala rovněž církev. Papež Lev XIII. vydal roku 1891 encykliku Rerum novarum, jež uznala právo dělníků na spravedlivou mzdu a na sdružování, zároveň však odmítla třídní boj i zrušení soukromého vlastnictví. Z tohoto křesťanského sociálního učení vzešly křesťanské odbory a politické strany, hlásící se k sociální nápravě bez revoluce.

Poslední proud vyrostl mimo tábory mužské politiky. Emancipace žen začala požadavkem na vzdělání a na přístup k povoláním, jež byla dosud vyhrazena mužům, a vyústila v boj o volební právo; jeho anglické bojovnice vešly do dějin coby sufražetky. První zemí světa, jež ženám volební právo přiznala, byl na sklonku 19. století Nový Zéland.

Co z toho zůstalo

Devatenácté století nevymyslelo jen stroje, nýbrž i slovník, jímž se dodnes mluví o moci. Z liberalismu zbyly ústavy, dělba moci a představa, že svoboda jednotlivce je hodnotou samou o sobě; z konzervatismu ostražitost vůči přestavbám, jejichž následky nikdo nedomyslel; ze socialismu osmihodinová pracovní doba, právo na stávku, sociální pojištění a celý pozdější sociální stát. Nacionalismus dal Evropě národní státy, v nichž většina lidí dodnes žije, a zároveň nejtěžší vinu 20. století. Anarchismus zůstal na okraji, jeho námitka proti moci soustředěné v jedněch rukou však nezmizela.

Žádný z proudů nezvítězil úplně a žádný docela nezanikl. Dnešní politické strany jsou zhusta dědici několika najednou a spory, jež vedou o daně, o roli státu, o národ či o sociální podporu, jsou v jádru toutéž rozepří, jaká propukla nad kouřícími předměstími před dvěma sty lety. Rozdíl je jediný, zato podstatný: v 19. století o nich rozhodovala hrstka voličů s dostatečným majetkem, kdežto dnes se ptají všech.

Jak šel čas