Sjednocení Itálie a Německa

Francie: od druhé republiky k druhému císařství

Únorová revoluce roku 1848 smetla krále Ludvíka Filipa Orleánského a nastolila druhou republiku. Vládu ovšem převzali umírnění měšťanští politikové, kteří v červnu dali rozpustit národní dílny zajišťující práci nezaměstnaným; dělnické povstání, jež nato vypuklo, potlačila armáda s několika tisíci mrtvých. Republika se tím připravila o oporu v lidu dřív, než se stačila upevnit.

V prosinci téhož roku zvolili Francouzi prezidentem Ludvíka Napoleona Bonaparta (1808–1873), synovce velkého císaře. Ústava mu dopřávala čtyři roky bez možnosti opakování, a tak si 2. prosince 1851 – v den výročí Slavkova – vynutil převratem prodloužení mandátu na deset let a přesně o rok později se dal prohlásit císařem Napoleonem III. Vzniklo druhé císařství (1852–1870) a s ním pojem bonapartismus: vláda opřená o armádu, plebiscit a osobní autoritu vůdce, s mocnou exekutivou a bezmocným parlamentem, s cenzurou a tajnou policií.

Nešlo však o pouhou reakci. Za Napoleona III. se Francie zprůmyslnila, pokryla železnicemi a prefekt Georges-Eugène Haussmann přestavěl Paříž do dnešní podoby širokých bulvárů – jež mimochodem znesnadňovaly stavbu barikád. Císař rozšířil kolonie v Asii i Africe, podílel se na krymské válce a stavbě Suezského průplavu. Zato intervence v Mexiku (1862–1867), při níž dosadil na trůn habsburského arcivévodu Maxmiliána, bratra Františka Josefa I., skončila po ukončení americké občanské války stažením vojsk a císařovou popravou. Byla to první trhlina v pověsti neomylného panovníka.

Risorgimento: dvě cesty k jedné Itálii

Itálie byla po vídeňském kongresu, řečeno slovy Metternichovými, „pouhým zeměpisným pojmem“ – sedm států, z nichž Lombardii a Benátsko drželo Rakousko, jihu vládli Bourboni a středu papež. Hnutí za obrození, risorgimento, se rodilo v tajných spolcích karbonářů a dělilo se na dva proudy. Republikánský, jejž ztělesňoval Giuseppe Mazzini (1805–1872) se svým hnutím Mladá Itálie, chtěl jednotnou republiku vybojovanou lidovým povstáním. Monarchistický spoléhal na jediný italský stát se skutečnou armádou – Sardinské království, zvané též Piemont, v čele se savojskou dynastií.

Rok 1848 dal za pravdu spíše skeptikům. Král Karel Albert vyhlásil Rakousku válku, maršál Josef Václav Radecký z Radče jej však porazil u Custozzy 1848 a znovu u Novary 23. března 1849; král abdikoval ve prospěch syna Viktora Emanuela II. a římská republika, již Mazzini s Giuseppem Garibaldim ubránili proti přesile jen na několik měsíců, padla.

Poučení vyvodil piemontský ministerský předseda Camillo Benso hrabě Cavour (1810–1861), politik chladný, liberální a monarchistický. Uvědomil si, že Rakousko nelze porazit italskými silami, a proto potřebuje spojence: zapojil Piemont do krymské války, aby usedl mezi velmoci, a roku 1858 se v lázních Plombières tajně dohodl s Napoleonem III. Za pomoc slíbil Francii Savojsko a Nizzu. Roku 1859 francouzsko-sardinská vojska Rakousko porazila u Magenty a u Solferina – bitvy tak krvavé, že švýcarského svědka Henriho Dunanta přiměly založit Červený kříž – a Piemont získal Lombardii.

Zbytek dokonalo to, co Cavour nezamýšlel. V květnu 1860 vyplul Garibaldi s tisícovkou dobrovolníků v červených košilích, přistál u sicilské Marsaly, během několika týdnů ovládl ostrov a přešel na pevninu do Neapole. Republikán pak učinil krok, jenž mu zajistil místo v dějinách: dobyté království odevzdal Viktoru Emanuelovi. Dne 17. března 1861 bylo vyhlášeno Italské království. Chybělo Benátsko, jež Itálie získala roku 1866 coby spojenec Pruska, a Řím, obsazený 20. září 1870 ve chvíli, kdy francouzská posádka odtáhla k Sedanu. Papež Pius IX. se prohlásil vatikánským vězněm a spor státu s církví trval až do roku 1929.

Tradice připisuje sjednocení nadšení dobrovolníků, kritický pohled zase diplomacii a piemontským bajonetům. Pravda je nedělitelná: bez Garibaldiho by jih zůstal bourbonský, bez Cavoura by se Itálie neudržela. Sjednocení navíc proběhlo připojením k Piemontu, nikoliv dohodou rovných – a hospodářská propast mezi severem a jihem, jež se tím otevřela, trvá dodnes.

Prusko, Bismarck a tři války

Německo mělo oproti Itálii výhodu i překážku téhož jména: dvě velmoci místo jedné. Rakousko předsedalo Německému spolku, kdežto Prusko vytvořilo roku 1834 celní spolek Zollverein, jenž hospodářsky sjednotil německé země bez Vídně. Frankfurtský parlament roku 1848 se marně dohadoval, zda zvolit velkoněmecké řešení včetně německých částí Rakouska, či maloněmecké pod Pruskem; když nabídl korunu pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV., ten ji odmítl přijmout z rukou lidu. Sjednocení „řečmi a většinovými usneseními“ selhalo.

Roku 1862 jmenoval Vilém I. ministerským předsedou Otta von Bismarcka (1815–1898), konzervativního junkera, jenž poslancům vzápětí sdělil, že velké otázky doby se rozhodnou „krví a železem“. Vládl bez schváleného rozpočtu, vyzbrojil armádu podle plánů generála Helmutha von Moltke a použil ji třikrát.

Roku 1864 táhlo Prusko společně s Rakouskem proti Dánsku o vévodství Šlesvicko a Holštýnsko; společná správa dobytého území se stala vítanou záminkou k dalšímu sporu. Roku 1866 vypukla prusko-rakouská válka, rozhodnutá za jediný den – 3. července u Hradce Králové, kde pruská jehlovka a rychlejší přesuny po železnici rozdrtily rakouskou armádu. Pražský mír rozpustil Německý spolek a Prusko postavilo Severoněmecký spolek; Rakousko bylo z Německa vytlačeno a vzápětí donuceno k vyrovnání s Uhrami.

Zbývaly čtyři jihoněmecké státy a jejich obavy z Pruska. Bismarck je odstranil válkou proti společnému nepříteli: spor o uprázdněný španělský trůn zostřil úpravou takzvané emžské depeše natolik, že Francie 19. července 1870 vyhlásila válku. Německá vojska byla početnější, lépe vedená a vyzbrojená; u Sedanu 1. září 1870 obklíčila hlavní francouzskou armádu a císař Napoleon III. padl do zajetí. Dne 18. ledna 1871 bylo v zrcadlovém sále zámku Versailles vyhlášeno Německé císařství s Vilémem I. v čele a Bismarckem coby říšským kancléřem. Místo bylo zvoleno se záměrem: nový stát se rodil v paláci francouzských králů.

Pařížská komuna a třetí republika

Ve Francii mezitím ohlásili poslanci 4. září 1870 pád císařství a třetí republiku, jež se odmítla vzdát. Paříž vydržela obležena čtyři měsíce a kapitulovala v lednu 1871. Frankfurtský mír z 10. května uložil Francii odstoupit Alsasko a severní Lotrinsko a zaplatit pět miliard franků – podmínky, jež ve francouzské politice zakotvily myšlenku odplaty na dvě generace dopředu.

Pařížané, ozbrojení a rozhořčení mírem sjednaným venkovskou většinou, odmítli vydat děla národní gardy a 18. března 1871 vyhlásili Pařížskou komunu. Zvolená rada oddělila církev od státu, zavedla bezplatné školství, odvolatelnost úředníků a podíl dělníků na řízení podniků; šlo o první pokus vládnout podle socialistických zásad a Karel Marx jej označil za předobraz „diktatury proletariátu“. Vláda usazená ve Versailles zaútočila a během krvavého týdne koncem května bylo pobito na 20 tisíc komunardů; poslední padli u zdi hřbitova Père-Lachaise 28. května. Republika, jež komunu potopila v krvi, přijala roku 1875 ústavu a vydržela do roku 1940.

Bilance patnácti let je prostá a nepříjemná zároveň. Vznikly dva velké národní státy, jež proměnily rovnováhu sil ustavenou roku 1815; Francie ztratila prvenství na kontinentu, Rakousko odešlo z Německa i z Itálie a v srdci Evropy stanula průmyslová velmoc s nejlepší armádou světa. Národní myšlenka, jež v roce 1848 vypadala coby síla osvobozující, se ve své státní podobě ukázala být také silou, jež nové války připravuje.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou