Proč se učit dějiny

Proč se máme učit dějiny?

Vzpomínám, když na tuto otázku odpovídala má první učitelka (žel, na učitele dějepisu jsem nikdy neměl štěstí): „Aby ses poučil z chyb.“ Ano… a upřímně, když touto otázkou začínám dějiny já, asi se mi ještě nestalo, že bych dostal jinou odpověď. Dějepis se učíme proto, abychom se poučili, neopakovali chyby a následovali (a inspirovali se) předky v tom dobrém. Jistě, tak to je. Ale stačí nám to?

Leckdy může někdo přihodit, že je to podmínka pro zkoušku z dospělosti, že máme mít určité základní pensum vzdělání, etc. Myslím si však, že je třeba zamyslet se nad otázkou hlouběji. Dějiny nejsou pouze zvěstovatelkou dávných dob, jak o tom krásně pěje Cicero, ani neslouží pouze pro poučení, jsou zároveň i naší pamětí a její ztráta může mít nepředstavitelné důsledky.

Dějiny jsou kolektivní pamětí, která se od paměti jednotlivce v mnohém odlišuje, společné však mají to, že pokud o ni člověk přijde, ztratí svou identitu, je jako dítě, které se musí všechno učit znova. Člověk s Alzheimerem stejně jako národ bez dějin ztrácí své já, ztrácí odpověď na základní otázku kdo jsem?

Kdo nezná minulost, musí si ji zopakovat?

Každý z nás už někdy slyšel nebo četl větu: „Kdo nezná svou minulost je odsouzen si ji zopakovat“ od španělsko-amerického filosofa George Santayany (1863–1952). Dříve jsem jí špatně rozuměl. Když jsem myslel, že jen jinými slovy vyjadřuje, že se máme z dějin poučit, klouzal jsem jen po povrchu.

Co Santayana opravdu napsal

Zmiňovaná věta pochází z knihy Reason in Common Sense (1905), jež je první částí pětidílného filosofického souboru Život rozumu. Věta zlidověla, visí na nástěnkách a v památnících a téměř vždy se vykládá jako výstraha, že kdo si nezapamatuje dějinné omyly, nutně je zopakuje.

Jenže sama o sobě je useknutá. To podstatné stojí přímo před ní a čte se pramálo, volně:

Pokrok zdaleka nespočívá ve změně. Závisí na schopnosti zapamatovat si. Když je změna absolutní, nezůstává žádné bytí, které by se mohlo zdokonalovat, a žádný směr pro možné zlepšení; a když zkušenosti nejsou uchovávány, všechno je neustále v plenkách. George Santayana, Reason in Common Sense, 1905

Santayana pokračuje tím, že v takovém stavu, kdy se instinkt v ničem nepoučil ze zkušenosti, žijí děti a barbaři. Teprve nyní věta o odsouzení k opakování dává plný smysl. Nejde o to, že bys prošvihl konkrétní ponaučení z konkrétní bitvy. Jde o to, že společnost, jež nic neuchovává, začíná pořád znovu od nuly. Nemá na čem stavět, nemá se od čeho odrazit, a proto se ani nemá kam pohnout: každé pokolení musí znovu vynalézt vše, co už jednou existovalo. Neznamená to snad, že bychom přišli o pokročilé technologie, jež nám usnadňují práci, zapomeneme však, proč jsme je objevovali…

Člověk bez dějin tedy neztrácí jen vědomosti, ztrácí totožnost – přestává vědět, odkud přišel, nemůže odhalit, kým je a poznat smysl svého bytí – kam jde. Stává se znovu dítětem, jemuž se musí všechno vysvětlovat od začátku, s tím rozdílem, že dítě se učit chce.

Nároky paměti

Výše zmíněné popisuje ve své zajímavé eseji na obranu paměti Nároky paměti americký historik Wilfred M. McClay. Nikoliv paměti jako bohyně Mnémosyné, matky Múz, nýbrž paměti obyčejné, každodenní, jež podle jeho slov drží náš život pohromadě a nastoluje řád uprostřed nepřehledného hemžení vjemů, myšlenek a činností. Bez paměti by se člověk rozpadl na pouhý sled okamžiků, z nichž žádný by nesouvisel s tím předchozím.

Zamyslíme-li se nad tím, poznáme, že to není nadsázka. Vzpomínka není jen uložený obrázek; je to nit, na niž se navléká všechno ostatní. Příkladem budiž rodina (nebo i jiná komunita, v našem případě třeba třídní kolektiv), která má vlastní zásobu rčení, historek a narážek, jimž nikdo zvenčí nerozumí – tzv. idiolekt. A právě toto společné a nepřenositelné sdílení a uchovávání „něčeho“ je odlišuje od všech ostatních, dělá konkrétní kolektiv kolektivem. Škola má své tradice, obec svá jména míst, národ své příběhy a svátky. Zmizí-li tato zásoba, nezmizí jen minulost, ale i schopnost dorozumět se v přítomnosti.

Co je pro jednotlivce paměť, to je pro civilizaci historie. V této jediné větě je uzavřena celá odpověď na otázku, proč se učit dějiny. Vše ostatní je jen její rozvedení.

Paměť, jež se vytrácí

Nejsilnější McClayovo přirovnání je lékařské. Alzheimerova choroba je pokládána za nejobávanější neduh dnešní doby, a to nikoliv proto, že by bolela. Tím, jak své oběti okrádá o paměť, okrádá je zároveň o jejich totožnost, o vědomí toho, kým a čím jsou. Nemocný člověk sedí ve svém pokoji obklopen svými věcmi, a přece už není doma, poněvadž nepoznává ani je, ani sebe.

Přenesme týž obraz na společnost. Ta neonemocní; ta prostě přestane předávat. Nikomu nelze vyčítat, že jej postihla nemoc, jejíž příčiny dosud plně neznáme – vyčítat však lze, nedbá-li člověk požadavku znát vlastní minulost a nepředává-li ji dál. Následek je podle McClaye týž jako u nemocného: pozornost pohltí každodenní ruch, dnešek se rozdrobí a souvislost mezi minulým, přítomným a budoucím se ztratí. Jinou mlhu má člověk před očima, výsledek se však podobá.

Rozdíl je nicméně zásadní a stojí za to jej vyslovit nahlas. Ztráta paměti u nemocného je osud. Ztráta historického vědomí u společnosti je rozhodnutí – a rozhodnutí se dá vzít zpět.

Pamatovat si znamená také zapomínat

Bylo by ovšem laciné dělat z paměti neomylnou svědkyni. Paměť je nespolehlivá, klame, sama sebe si vylepšuje a vede u téhož účtu dvojí účetnictví. Sám McClay jí přiznává selhávání, podbízivost i kradmé úpravy prožitků ve vlastní prospěch. Kdo se kdy přel s vlastní rodinou o průběh dávné události, ví, že tři účastníci mívají tři různé pravdy, a přitom nikdo z nich nelže. To ostatně platí i pro historii, nezapomínejme okřídlený výrok: „Dějiny píší vítězové.“

Právě proto je nutná druhá polovina věci. McClay ji shrnuje obratem, jenž zní na první zdání převráceně: pamatování vyžaduje zapomínání. Nikoliv zapomínání coby selhání, nýbrž coby výběr. Paměť, jež by uchovávala úplně všechno, není silná, nýbrž zahlcená; McClay připomíná případ novináře, jenž si pamatoval prakticky všechno, co kdy viděl a slyšel, a jehož život se tím proměnil v nesouvislou hromadu. Paměť probírá stromy, aby mohl vyrůst les.

Rozdíl mezi zdravým zapomínáním a vymazáváním minulosti je přitom ostrý. Vybírat znamená rozhodovat, co je důležité; vymazávat znamená rozhodovat, co smělo být. První dělá historik, druhé propaganda (já vím, plete se to…). A do téže kapitoly patří i schopnost odpustit: konflikt živený příliš dlouhými vzpomínkami neuzdravuje, nýbrž se přiživuje. Pamatovat si poctivě tedy neznamená pamatovat si všechno, ale pamatovat si tak, aby to sneslo pohled zvenčí.

Učitelka života a její nepozorní žáci

Obrana dějepisu není v evropské tradici ničím novým pod sluncem. Již roku 55 př. Kr. napsal Marcus Tullius Cicero (106 př. Kr. – 43 př. Kr.) ve spise De oratore větu, jež se od té doby opakuje ve zkráceném tvaru historia magistra vitae, tedy „Dějiny jsou učitelkou života“. Ve stejném duchu lze uvést i další apologetické citáty. Indické premiérce Indiře Gándhíové (1917–1984) se připisuje dodatek: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvlášť nepozornými žáky“ a jamajský řečník Marcus Garvey (1887–1940) napsal velmi výstižně, že: „Lid bez znalosti své historie, původu a kultury je jako strom bez kořenů.“

Kde poučení z dějin končí

Poznávání dějin bychom měli vnímat spíše jako prvotní podmínku civilizovaného života, než jako návod na život samotný. Když se v dějinách snažíme hledat paralely, často je nacházíme velmi nesprávně. Pro příklad generálové vstupující roku 1914 do zákopů byli poučeni z války prusko-francouzské a právě to je stálo statisíce životů. Přes výše uvedené – a navzdory tvrzením některých moderních historiků – nás dějiny poučit mohou a je v tom velký smysl. Dějiny se sice neopakují, ovšem lidé a jejich sklony ano.