Co jsou dějiny, dějepis a dějepisectví

Tři slova, jež se pletou

Věta „učím se dějiny“ zní samozřejmě, přesně vzato je však nepřesná. Dějiny jsou totiž to, co se stalo: souhrn všeho, co lidé kdy vykonali, prožili a vytvořili. Odehrály se bez ohledu na to, ví-li o nich někdo, a jsou nenávratně pryč. Nikdo je nikdy neuvidí celé, poněvadž drtivá většina lidských životů skončila, aniž po nich zbyla jediná stopa.

To, co se probírá ve škole, je dějepis – vyučovací předmět, tedy výběr z dějin uspořádaný tak, aby se dal zvládnout za čtyři roky. Slovo výběr je zde klíčové. Do dějepisu se vejde nepatrný zlomek toho, co se odehrálo, a o tom, který zlomek to bude, rozhoduje učební plán, autor učebnice a nakonec i učitel.

Obor, jenž dějiny zkoumá a píše, se jmenuje historie, přesněji dějepisectví neboli historiografie. Historik nemá minulost před sebou; má před sebou pouze její stopy a z nich sestavuje výklad. Rozdíl mezi dějinami a historiografií je tedy rozdílem mezi krajinou a mapou. Mapu lze překreslit, krajinu nikoliv.

Proč dějiny dělíme na epochy

Dějiny jsou příliš dlouhé, než aby se daly přehlédnout vcelku. Proto se člení na epochy čili období a tomuto dělení se říká periodizace. Není to objev, nýbrž pomůcka: způsob, jak si nepředstavitelnou délku času rozvrhnout do zvládnutelných dílů, jež mají každý svůj ráz a své hlavní téma.

Zde je nutno mít stále na paměti jednu věc. Periodizace není skutečnost, nýbrž dohoda. Nikdo roku 476 neprohlásil, že dnes končí starověk, a žádný člověk 15. století si o sobě nemyslel, že žije ve středověku. Hranice vytyčili až historikové, staletí poté, a vytyčili je tak, aby jim vyšel srozumitelný příběh. Samo označení střední věk je dokonce původně urážkou: humanisté jím pojmenovali dobu mezi antikou a svým vlastním obrozením vzdělanosti, dobu, jež jim připadala coby pouhá mezera. Trojici starověk – středověk – novověk pak ve svých učebnicích ustálil na sklonku 17. století německý dějepisec Christoph Cellarius a od té doby ji Evropa opakuje.

Pomůcka to je nicméně užitečná. Bez ní by dějepis nebyl výkladem, nýbrž nekonečným seznamem, a nikdo by v něm nenašel řád. Jen je dobré vědět, že hranice epoch jsou tenké čáry vedené lidskou rukou přes něco, co ve skutečnosti plynulo pozvolna.

Hranice, o něž se badatelé přou

Sporná je prakticky každá. Pravěk končí vznikem písma – jenže písmo nevzniklo všude naráz. Na Blízkém východě se pravěk uzavírá ve 4. tisíciletí př. Kr. klínovým písmem, kdežto v českých zemích trvá o víc než tři tisíciletí déle, dokud o zdejších obyvatelích nenapíší první řádky římští autoři kolem přelomu letopočtu. Zatímco tedy Egypťané stavěli pyramidy a Řekové psali tragédie, na Moravě probíhal stále ještě pravěk. Dvě sousední krajiny mohou žít v téže chvíli ve dvou různých epochách.

Podobně je to i dál. Konec starověku klade většina učebnic k roku 476, kdy zanikla Západořímská říše; jiní badatelé dávají přednost roku 380, kdy císař Theodosius I. učinil z křesťanství náboženství státní, nebo posouvají zlom až ke stěhování národů a k arabské expanzi v 6. a 7. století. Konec středověku se nabízí hned trojí: 1453 (dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II.), 1492 (Kolumbova plavba) a 1517 (Lutherových pětadevadesát tezí). Francouzský medievista Jacques Le Goff šel ještě dál a hájil myšlenku „dlouhého středověku“ trvajícího až do 18. století, poněvadž způsob života venkovana se po celou tu dobu měnil pramálo.

Nejde přitom o hádku o letopočty. Za každou volbou stojí názor na to, co se vlastně pokládá za podstatné: mocenský zlom, náboženská proměna, technika, nebo každodenní život prostého člověka. Kdo mění měřítko, mění i hranici.

Jak se značí letopočty

Náš letopočet se počítá od předpokládaného narození Krista. Propočetl jej roku 525 římský mnich Dionysius Exiguus, jenž měl sestavit tabulky pro výpočet Velikonoc a nechtěl je nadále vázat na éru císaře Diokleciána, pronásledovatele křesťanů. Přepočet se mu podle dnešního poznání o několik let nepovedl – Herodes Veliký zemřel patrně roku 4 př. Kr., takže Ježíš se musel narodit ještě před ním. Letopočet už se však vžil a nikdo jej nepředělával.

Pozor na jednu past: rok nula neexistuje. Po roce 1 př. Kr. následuje rovnou rok 1. Kdo počítá délku období přes přelom letopočtu, musí jeden rok ubrat, jinak se splete.

Označení se přitom liší podle jazyka i podle zvyklosti. Česky se píše př. Kr. (před Kristem) a v případě potřeby po Kr., vedle toho se běžně užívá i dvojice zkratek odvozených od obratu před naším letopočtem. Latina zná AC čili ante Christum natum a AD čili anno Domini, tedy léta Páně; zkratka AD se přitom klade před číslici. Angličtina používá BC (Before Christ) a pro dobu po Kristu tutéž latinskou zkratku AD, kdežto anglické „AC“ neexistuje a je chybou. Ve snaze o označení nevázané na náboženství se rozšířilo BCE a CE (Before Common Era, Common Era), tedy před společnou érou a společná éra – odkud se roky počítají, se tím ovšem nezměnilo ani o den. Archeologie a přírodní vědy konečně užívají BP (Before Present), přičemž onou „přítomností“ je z technických důvodů natrvalo zafixován rok 1950, od nějž se běžně počítají radiouhlíková data.

Na Dějepravě se z celé té směsi drží jediná soustava: př. Kr. a u dob po Kristu holé číslo bez jakéhokoliv označení. Jde o volbu, ne o pravidlo českého pravopisu; hlavním důvodem je, aby se v učebnici nestřídaly tři zápisy téhož a student nemusel u každého data luštit, ve které soustavě je zrovna napsáno.

Šest epoch v kostce

Tato učebnice pracuje se šesti epochami. Pravěk sahá zhruba od roku 3 mil. př. Kr. do vzniku písma a je zdaleka nejdelší; dělí se podle materiálu nástrojů na dobu kamennou, bronzovou, železnou a římskou. Starověk otevírají první státy a písmo ve 4. tisíciletí př. Kr.; patří do něj říše Blízkého východu, Egypt, Indie a Čína a nakonec antické Řecko a Řím. Středověk začíná pádem Západořímské říše roku 476 a dělí se na raný, vrcholný a pozdní; končí objevením Ameriky roku 1492.

Raný novověk (1492–1789) přináší renesanci a humanismus, zámořské objevy, reformaci, protireformaci a baroko; uzavírají jej revoluce v Americe a ve Francii. 19. století se pro svou celistvost nazývá stoletím dlouhým a vymezuje se roky 1789–1914: rodí se v něm občanská společnost, průmysl, národní hnutí a moderní politické směry. 20. století začíná první světovou válkou a vede přes meziválečnou dobu, druhou světovou válku a studenou válku až k dnešku.

Zbývá dodat, že poslední dvě epochy se v odborné mluvě označují souhrnně jako moderní dějiny a jejich nejnovější část, zhruba od roku 1945, jako dějiny soudobé. Právě u nich je periodizace nejošidnější, poněvadž se jich historik osobně účastní. Rozdělit na epochy dobu, v níž člověk sám žije, je asi tak snadné jako změřit délku vlastního stínu za chůze.

Jak šel čas