Británie a její impérium

Pax Britannica

Po porážce Napoleona neměl britský postup kdo zastavit. Na moři nezůstal soupeř, ve výrobě nikdo nestačil tempu ostrovních továren a libra šterlinků se stala měnou, v níž počítal celý svět. Soustava, o níž je řeč, měla vnitřní logiku: největší loďstvo znamenalo nejvíce kolonií, kolonie znamenaly suroviny a odbytiště, odbytiště znamenala kapitál pro další loďstvo. Sto let poměrného klidu mezi velmocemi, zhruba mezi roky 1815 a 1914, dostalo podle antického vzoru jméno pax Britannica.

Britské ostrovy tvořily necelá tři procenta rozlohy říše. Vývoz se mezi 40. a 70. lety zčtyřnásobil, nejprve zásluhou textilu, později těžkého průmyslu, strojírenství a stavby lodí. Vrcholem sebevědomí byla světová výstava roku 1851 v londýnském Křišťálovém paláci, kde si šest milionů návštěvníků prohlédlo, co všechno pára dovede. Na trůně seděla od roku 1837 královna Viktorie (1819–1901); vládla 63 let a její jméno se ujalo pro celou epochu.

Viktoriánská doba: dvě tváře

Střední a vyšší vrstvy zažily životní úroveň, jakou dějiny neznaly. Zkracující se pracovní doba dala vzniknout volnému času a s ním spolkům – politickým, pěveckým, cestovatelským a především sportovním, neboť právě zde vznikla pravidla kopané, ragby i tenisu. Věda vstoupila do veřejné debaty knihou Charlese Darwina O původu druhů (1859), literaturu představují Charles Dickens, Mary Ann Evansová píšící pod jménem George Eliot, Oscar Wilde a Arthur Conan Doyle; v architektuře převládl novogotický sloh, jehož nejznámějším plodem je Westminsterský palác s věží Big Benu. Nadbytek času ovšem přinesl i módu spiritismu, esoteriky a tajných spolků – doba fascinovaná pokrokem se stejnou vášní vyvolávala duchy.

Druhá tvář byla méně vlídná. Města rostla rychleji, než se stačilo stavět, a v chudinských čtvrtích Manchesteru či londýnského East Endu žily rodiny po jedné místnosti bez vody. Děti pracovaly v dolech a přádelnách od šesti let, epidemie cholery se vracely a průměrná délka života dělníka nedosahovala ani poloviny té, jíž se těšila továrníkova rodina. Odpor se zprvu obracel proti strojům: luddité, nazvaní po bájném Nedu Luddovi, rozbíjeli mezi lety 1811 a 1816 tkalcovské stavy v naději, že tím zachrání svá místa. Zákony postupovaly pomalu, přesto postupovaly – tovární zákon z roku 1874 omezil týdenní pracovní dobu na 56 hodin a roku 1900 vznikl výbor, z něhož se stala Labouristická strana.

Tři reformy volebního práva

Britská zvláštnost netkvěla v tom, že by zde nebylo napětí, nýbrž v tom, že se řešilo zákonem. Parlamentní systém stál na dvou uskupeních: whigové, mluvčí obchodu, nesouhlasných protestantů a reforem, se během 50. let přerodili v liberální stranu, kdežto toryové, hájící korunu, církev a pozemkovou šlechtu, ve stranu konzervativní. Jejich vůdcové William Ewart Gladstone (1809–1898) a Benjamin Disraeli (1804–1881) se v čele vlády po dvě desetiletí střídali a nesnášeli se způsobem, jenž bavil celou zemi.

Volební právo se rozšiřovalo ve třech krocích. Reforma roku 1832 zrušila takzvaná shnilá městečka, tedy obvody s hrstkou voličů, jejichž poslance ve skutečnosti jmenoval místní šlechtic, a přiznala hlas majetnějším měšťanům; volit směl zhruba každý pátý dospělý muž. Reforma roku 1867, již prosadil Disraeli, dala hlas nájemníkům a řemeslníkům ve městech a počet voličů zdvojnásobila. Reforma roku 1884 za Gladstona rozšířila totéž pravidlo na venkov a k urnám tím pustila kolem tří pětin mužů. Tajné hlasování zavedl zákon z roku 1872.

Mezitím se odehrál pokus mnohem radikálnější. Chartismus, nazvaný podle Lidové charty z roku 1838, žádal v šesti bodech všeobecné volební právo mužů, tajné hlasování, plat pro poslance, zrušení majetkového censu, stejně velké obvody a každoroční volby. Tři obrovské petice, poslední roku 1848, parlament odmítl a hnutí se rozpadlo. Poraženo bylo ovšem jen zdánlivě: pět z šesti požadavků se během půlstoletí stalo zákonem. Od poloviny století se navíc ozývaly ženy; sufražetky sdružené od roku 1903 v Ženské sociální a politické unii sáhly po heslu „Skutky, nikoliv slova“ a po hladovkách, žhářství i výbušninách. Volit směly Britky poprvé roku 1918, a to teprve od třiceti let věku a s majetkovou podmínkou; rovnost přišla roku 1928.

Irská otázka

Irsko bylo od roku 1801 součástí Spojeného království, avšak jeho postavení připomínalo spíše kolonii: půdu drželi převážně protestantští majitelé, katolická většina obdělávala drobné pronájmy a živila se téměř výhradně bramborami. Když se v letech 1845–1852 rozšířila plíseň bramborová, přišel velký hladomor. Zemřel přes milion lidí a další milion odešel, většinou do Spojených států. Vývoz obilí a dobytka z Irska přitom pokračoval, neboť vláda odmítala zasáhnout do volného obchodu; ostrov klesl z osmi milionů obyvatel na necelých pět a k předchozímu počtu se nikdy nevrátil.

Následky byly politické. V Americe vyrostla početná irská obec financující odpor, doma vznikla Pozemková liga žádající spravedlivé nájmy a Charles Stewart Parnell postavil irské poslance do role jazýčku na vahách. Gladstone se dvakrát pokusil prosadit samosprávu (home rule), roku 1886 a 1893, a dvakrát neuspěl – poprvé pro odpor vlastní strany, podruhé pro veto sněmovny lordů. Otázka zůstala otevřena až do války.

Indie a Čína: dvě podoby nadvlády

Indii spravovala zprvu Britská Východoindická společnost, obchodní podnik s vlastní armádou. Roku 1857 vypuklo mezi jejími indickými vojáky, sipáhy, povstání; bezprostřední záminkou byly náboje mazané tukem, jejž bylo nutno překousnout, což uráželo hinduisty i muslimy zároveň. Vzpoura se rozšířila po severu Indie, obě strany vedly boj s krajní krutostí a Britové ji do roku 1858 potlačili. Důsledek byl zásadní: parlament společnost zbavil vlády a Indii převzala koruna. Vznikla britská Indie s místokrálem v čele a roku 1877 přijala Viktorie titul indické císařovny. Nová správa stavěla železnice, kanály a školy, zemi však zároveň držela v úloze dodavatele bavlny a odběratele britského zboží; z anglicky vzdělané indické vrstvy vzešel roku 1885 Indický národní kongres, budoucí nástroj nezávislosti.

Vůči Číně zvolila Británie postup jiný, obchodní a o to bezohlednější. Za čínský čaj, hedvábí a porcelán platila stříbrem, jež jí ubývalo, a proto začala do Číny dovážet opium pěstované v Indii. Když je čínský úředník Lin Ce-Sü roku 1839 v Kantonu zabavil a zničil, následovala první opiová válka (1839–1842), ukončená nankingskou smlouvou: Čína odevzdala Hongkong, otevřela pět přístavů a zaplatila odškodné. Druhá opiová válka (1856–1860), vedená společně s Francií, skončila vypálením Letního paláce v Pekingu a úplným otevřením země. Tak vznikl systém „nerovných smluv“, jejž Číňané dodnes nazývají stoletím ponížení.

Dominia a dělení Afriky

Říše nebyla jednolitá. Území osídlená převážně evropskými přistěhovalci získávala postavení dominia, tedy vnitřní samosprávu při zachování britského panovníka: Kanada roku 1867, Austrálie roku 1901, Nový Zéland roku 1907 a Jihoafrická unie roku 1910. Kolonie korunní, spravované přímo z Londýna, samosprávu nedostaly – rozdíl se odůvodňoval zralostí obyvatelstva a v praxi kopíroval barvu pleti.

Poslední čtvrtina století přinesla závod o Afriku. Suezský průplav, otevřený roku 1869, zkrátil cestu do Indie natolik, že se stal britským životním zájmem; Disraeli proto roku 1875 koupil podíl egyptského místokrále a roku 1882 britská vojska Egypt obsadila. Aby se soupeření mocností nezvrhlo ve válku, svolal Bismarck na přelomu let 1884 a 1885 berlínskou konferenci. Ta stanovila pravidlo, že nárok na území platí jen při jeho skutečném obsazení, a spustila tím horečné zábory: během dvaceti let byl celý kontinent kromě Etiopie a Libérie rozdělen a hranice se kreslily podle poledníků, nikoliv podle národů. Britský plán spojit državy od Kapského Města po Káhiru narazil na Francouze u súdánské Fašody roku 1898 a na búrské republiky, jež se podmanit podařilo až v druhé búrské válce (1899–1902) za cenu koncentračních táborů pro civilisty a značné ztráty dobré pověsti.

Na sklonku století tak stála Británie největší z říší dějin – a přece už ne bez konkurence. Německo i Spojené státy ji v produkci oceli předstihly, závod ve stavbě lodí začínal být nákladný a nová soupeření směřovala k roku 1914.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou